Nikdy to nevzdávej, dokud jdeš dopředu, pořád je šance, že dosáhneš cíle

Nikdy to nevdávej, dokud jdeš dopředu, pořád je šance, že dosáhneš cíle

Když jsem si 18 dní před startem Zermatt ultramaratonu natrhl na Poutním maratonu před osmy roky při pádu stehenní sval, měl jsem za to, že Zermatt ultramaraton mohu už podruhé odpískat. Poprvé se tak stalo před dvěma lety, když se mi z ničeho nic šprajcla achilovka.

Po anabázi v nemocnici, kdy mi byly nabídnuty jako jediný prostředek léčby berle, jsem si řekl, že vezmu léčení do svých rukou a bude to kombinace klidu a pohybu. To v praxi znamenalo to, že se nebudu pokoušet v žádném případě běhat a zkoušet, jestli už by to nešlo. Stejně to nešlo, protože stehno bylo tuhý jak flaksa ze stoletý krávy, ale že budu chodit, aby svalem proudil dostatek krve a mohl tak co nejrychleji srůst. 

Před týdnem (12 dní po pádu) jsem začal mít choutky. Napětí ve stehně povolovalo a mohl jsem už celkem dobře chodit. Začala mi v hlavě uzrávat myšlenka, že na závod půjdu (a to doslova), a půjdu až kam to půjde. V úterý jsem si udělal v Praze malý test. Měl jsem tam nějaké běhání a tak jsem si řekl, že místo, abych použil k přesunu MHD, dám to pěšmo. Bylo z toho pěkných 15 km, v průměru 5,7 km/hod., tedy přesně v tom průměru, který jsem potřeboval udržet, abych za časový limit 8 hodin Zermatt ultramaraton ušel.

V hlavě jsem měl jasno – ujdu to

V pátek jsme dali s Danou, Michalem, Martinem, Martinou a Hankou regeneraci v Kneippových lázních na Zum See, doplnili tekutiny a energii. Konečné vyladění nemohlo být lepší. Když jsme šli na Zum See, tak jsem zkusil do kopce párkrát popoběhnout a ono to šlo, dokonce bez bolesti. V hlavě to začalo znovu šrotovat: „Že by to šlo i běžet?” 

V sobotu ráno jsme odjeli do St. Niklaus, odložili batožiny a šli na start. 

Odstartováno.

Pestrobarevný had běžců a běžkyň se rozeběhl, já s ním. Moje radost trvala tak vteřinu, s prvním krokem jsem ucítil bolest v podkolení. Uvažoval jsem, že přejdu do chůze, ale jděte, když kolem vás se valí živá řeka a probíháte městečkem. Druhá myšlenka byla, že to otočím a půjdu domů. Pak jsem si ale vyhodnotil, že mě nebolí natržené místo, ale že bolest způsobuje krevní sraženina, takže z hlediska funkce to není nebezpečné a rozhodl jsem se, že jí nepodlehnu.

Bolelo to tak 3 kilometry, a pak bolest začala pozvolna ustupovat. Tempo jsem měl dobré – 8 min/km, což mě taky povzbuzovalo. Kolem 17. kilometru se trať odklání ze silnice a zpevněných cest do složitějšího terénu, což noze nedělalo moc dobře, ale spíše to bylo ovlivněno psychikou – měl jsem obavy, abych nezakopl o nějaký šutr a nešel k zemi. Pozitivní na tom bylo, že lidé kolem mě začali chodit, takže jsem mohl bez toho, abych si připadal blbě, přejít do chůze i já.

Zermatt

Základní cíl splněn, jsem v Zermattu a Matterhorn to vidí.

V Zermattu je za účastníky maratonu polovina vzdálenosti, tedy půlmaraton. Nevím, jestli to bylo ovlivněno tím, že mým prvotním cílem, který jsem si dal, když jsem se rozhodl nastoupit, bylo, že bych byl rád za to, dostat se sem, nebo tím, že jsem 18 dní neběhal, nebo tím, že je zde člověk v nadmořské výšce 1600 metrů, ale prostě jsem dokonale vytuhnul. 

Zermattem jsem se proploužil a uvažoval, jestli má cenu se trápit dál. Na časový limit jsem měl ale náskok celou hodinu, tak jsem prostě dával nohu před nohu a šel. 

Na 24. kilometru začíná trať pěkně stoupat. Zatímco spoluchodci kolem mě to nesli zjevně nelibě, pro mě to bylo, jako když mě polije živou vodou. Sílu mi dodávalo hlavně to, že jsem ucházel jednoho za druhým. Tohle stoupání má 8 kilometrů, pořád jsem si držel „rychlost” 6 km/hodinu, tedy každý kilometr šel 10 minut. Začal jsem si říkat: „Je to tam“, ale ještě jsem si to měl zasloužit.

Teď už to dám až na Gornergrat

Na 32. kilometru se sbíhá k jezírku a pak následuje poměrně strmé stoupání po hodně kamenité cestě. Naposledy jsem si tady musel na chvíli sednout. Tentokrát jsem šel vesele dál. Na 34. kilometru se trať vrací na širší udržovanou cestu. Přešel jsem do indiánského běhu a těšil se z ubývajících metrů. Na 36. kilometru je občerstvovačka, kde je možné se nechat i namasírovat. Masáž jsem odmítl a šel dál. Volal mi Michal, že je v cíli, a kde že jsem já, tak jsem mu to řekl a dodal: „TEĎ UŽ TO DÁM až na Gornergrat!” 

Sotva jsem zavěsil, tak mi ztuhla na kámen obě lýtka. Měl jsem pocit, že udělat rychlejší krok, tak mě do obou chytnou křeče. Navíc úsek, na kterém se to stalo, je hodně kamenitý, takže i bez takovýchto problémů má na něm člověk problém si nezlámat nohy.

Říkal jsem si: „Prostě pomalu jdi, to musí povolit“. Moje tempo se zpomalilo na 4 km/hod. Upajdal jsem takhle 3 kilometry a pak to povolilo stejně náhle, jako to přišlo. Byl jsem na 39. kilometru, v místě, kde začíná na maratonu nejobávanější stoupání podle zubačky. Tohle místo mám ale na celém Zermatt maratonu nejradši, protože cíl je již na dosah a ty 3 kilometry kopce beru jako třešničku na dortu na téhle nádherné trati.

S novou vervou jsem vykročil vzhůru a vpřed. Volal mi Zdeněk Dančo, který pak konstatoval, že jsem objevil léčebný prostředek na natržený zadek a sice absolvování Zermatt maratonu. V pohodě jsem se dostal na 42. kilometr, do místa, kde do cíle maratonu to je 195 metrů a do cíle ultramaratonu pak 3695 metrů. Bez váhání jsem odbočil na Gornergrat. 

JO! TENHLE MARATON, TUHLE MEDAILI, TOHLE FINIŠERSKÉ TRIKO JSEM SI FAKT ZASLOUŽIL!

Před sebou jsem daleko nikoho neviděl a za sebou také ne, přestože jsem v tom 3 kilometrovém stoupání předešel pár borců s červenými čísly, tedy čísly, odlišující maratonce od ultramaratonců. Zhruba po kilometru stoupání jsem začal docházet pár svých druhů, které jsem záhy předešel. Najednou se přede mnou objevila cedulka 44. km, to značilo poslední míli závodu. Stejně s cedulkou se mi ale naskytl pohled na závěrečnou část trati.

Z časového limitu mi zbývalo 40 minut. Borci přede mnou spíš postávali, než šli, připadal jsem si jak někde na treku ve velehorách, nějak mi v tu chvíli nedošlo, že v nich skutečně jsem. Stoupám tempem krok sun krok, ale nezastavuju. 44,5, 45, hlásají následné tabulky. 

100 metrů před cílem se jde do schodů. Poprvé za celou trasu cítím natržené místo ve stehně, pomáhám si i rukama a vytahuji se nahoru za zábradlí. Zbývá posledních 80 metrů vzhůru do nebe. Spíkr v cíli a přihlížející diváci mě povzbuzují. 

Procházím se zdviženýma rukama nad hlavou je mi neskonale – JO! TENHLE MARATON, TUHLE MEDAILI, TOHLE FINIŠERSKÝ TRIKO JSEM SI FAKT ZASLOUŽIL!

0 komentářů

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Autor: <a href="https://bezeckaskola.cz/author/milos-skorpil/" target="_self">Miloš Škorpil</a>

Autor: Miloš Škorpil

Miloš Škorpil (nar. 1954) se aktivně věnuje běhu 55 let. Trenérství se věnuje 45 let. Specializuje se na pomoc začátečníkům a hobby běžcům a běžkyním. Současně také pomáhá těm, kteří chtějí být zdraví a fit. Individuální tréninkové plány na míru a individuální tréninky s Milošem Škorpilem si můžete objednat v rubrice: Nabídka veřejnost