Života běh bez běhu

Života běh bez běhu

Co bys dělal, kdybys ze dne na den, z hodiny na hodinu, z minuty na minutu musel přestat běhat? Tuhle otázku dostávám skoro pořád. Připomíná mi jinou, kterou dal před svatbou Daně náš oddávající farář Petr Hruška: Co bys dělala, kdyby Miloš nemohl běhat?

Běh je pro mě život, neboť do člověka život vlévá, a to doslova. Když běžíš, krev se rozproudí celým tvým tělem, aby si užila i ta poslední buňka. Takhle to vnímám, tak to je, a vy se mě ptáte na život bez běhu!

Omlouvám se, že se z toho takhle vykecávám, ale představa života bez běhu, a to i přesto, že nemusím nutně běhat každý den, má pro mě stejně apokalyptický rozměr jako konec světa. Prostě šlus, konec, tma. Ale fajn, už jsem něco slyšel a četl o životě po životě, svým způsobem jsem si to prožil jako malý na vlastní kůži, takže vím, že i z té druhé strany se dá vrátit, proto zavírám oči, přestávám dýchat, zpomaluji tep svého srdce a přecházím do fáze hibernace, kde budu sice žít, ale nebudu moci běhat.

Ležím na zádech uprostřed africké buše, je bezměsíčná noc, nebeskou klenbu nad mou hlavou ozařují miliardy hvězd. Ležím ve vysoké trávě u paty vysokého stromu, šestým smyslem zachytím, že tu nejsem sám, zkouším otočit hlavu vlevo, kde tuším život. Mé oči se setkávají s očima šelmy, která na mě upřeně hledí svýma černýma očima, orámovanýma žlutou svatozáří. Jako bych se podíval do samé podstaty života, svého života. Zatím jsem běžel po jeho oběžné sluncem ozářené dráze, nabíral stále na tempu, až se má rychlost stala neovladatelnou a vymrštila mě do černé díry, kde je absolutní klid.

Dívám se do těch černých očí a přemýšlím, co se to stalo, proč tu ležím pod tím stromem a nemůžu se hnout. Já, pro nějž je běh – pohyb životně důležitý. Teď o to víc, že tu je ona šelma a já bych tak nutně potřeboval své nohy, ruce, srdce, celé tělo rozhýbat do nejvyšší rychlosti, aby mě běh, tak jako mnohokrát před tím v mém životě, spasil a zachránil mi život.

Dívám se do těch černých očí, ale odpověď nenacházím. Vtom ve zlomku vteřiny zahlédnu jakýsi záblesk vysoko nad svou hlavou, ve spleti větví stromu, pod nímž ležím. Zkouším zaměřit zrak, mé oči se mění v laserové paprsky a já na samé špici stromu vidím zlatý pohár, zlatý grál.

A jsem doma. Už vím, kde jsem, co zde dělám, bohužel už ale také vím, že tenhle svůj běh již nedokončím. Vybavuji si, že když jsem pro zlatý grál šplhal, abych s jeho pomocí naučil ostatní milovat život v jeho jedinečnosti, milovat běh v jeho jedinečnosti, naučil ostatní jednat pro samu podstatu činu, když už jsem sahal, abych zlatý grál uchopil do svých rukou, praskla pode mnou větev a já spadl na zem. Vyrazil jsem si dech a teď tu ležím neschopný pohnout jediným údem.

„Tak, chlapče, doběhal jsi, už nikoho nic nenaučíš, je konec. Skončíš jako potrava tohoto krásného tvora, který na tebe kouká a čeká, až vydechneš,” proběhlo mi hlavou. Ale co to? Šelma se postaví tak, aby se mi mohla podívat zpříma do očí, jako by z nich chtěla vyčíst mé myšlenky. A nejspíš je i vyčetla, neboť jedním ladným skokem vyskočí na kmen stromu a šplhá vzhůru. Nahoře uchopí do zubů zlatý grál a opatrně, tak aby nevylila jeho obsah, ho snáší dolů.

Otevírám ústa v očekávání věcí příštích, zavírám oči a v tu chvíli projede celou mou bytostí světelný paprsek, který restartuje každou mou buňku. Otevírám oči, do mých úst proudí lahodná voda, jež se uchytila v grálu v době dešťů a kterou grál proměnil ve vodu živou, ve vodu života.

Posadím se, protáhnu údy, postavím se, rozhlédnu se na svět z výšky svého těla, očima pohladím šelmu, která teď stojí vedle mě, a pomalu se oba rozbíháme. Běžíme spolu, jako bychom nikdy nic jiného nedělali, poprvé v životě cítím, že můj běh je skutečně ladný a lehký jako běh šelmy. Běžíme dlouho, běžíme několik dnů, několik měsíců, několik let, běžíme tak dlouho, dokud naše těla nesplynou v jedno, aby jedna jeho část chránila člověka zbloudilého v savaně života a druhá chránila a pomáhala veškerému životu.

Tak se stalo, že v den, kdy jsem přestal běhat, jsem byl obdarován schopností pomáhat a dávat, takže není, proč bych si stýskal. Život, a to je hlavní, běží dál a já běžím jím.

0 komentářů

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Autor: <a href="https://bezeckaskola.cz/author/milos-skorpil/" target="_self">Miloš Škorpil</a>

Autor: Miloš Škorpil

Miloš Škorpil (nar. 1954) se aktivně věnuje běhu 55 let. Trenérství se věnuje 45 let. Specializuje se na pomoc začátečníkům a hobby běžcům a běžkyním. Současně také pomáhá těm, kteří chtějí být zdraví a fit. Individuální tréninkové plány na míru a individuální tréninky s Milošem Škorpilem si můžete objednat v rubrice: Nabídka veřejnost