Poslednímu mému zápisu do České knihy rekordů už je deset let, už by to chtělo zase nějaký zářez. Tentokrát ušetřím nohy a vezmu to po rukách, a sice kilometr trakařem. Ale popořádku, nejdříve si řekneme, jak to bylo s výstupem na Everest.

Tak má konečně dušička klid – Everest jsem napotřetí zdolal a můžu si odškrtnout jednu z dalších šíleností, které mi tu a tam nasadí jako brouka do hlavy někdo jiný a ten brouk tam šmejdí, škrábe a kouše, dokud se s ním po svém nevypořádám.

S Everestem se to mělo původně tak, že jsem chtěl běžet kolem Mont Blancu a říkal jsem si, kde na to asi tak nejlépe natrénovat. Nějak neopatrně jsem se zmínil před někým z agentury Dobrý den (myslím, že to byl Pepíno), a ten někdo povídá: „Hele, my tu máme takovej kostel, v tom jsou docela pěkný schody, jednou za rok tu běhaj lidi nahoru s kozou, to by bylo to pravý místo pro tebe!“. Já na to: „No to je skvělej nápad, jdu do toho, kdy to uděláme?”

Domluvili jsme se na začátek června, jako že to bude takový antré před Víkendem rekordů – jo tak mě napadá, že příští víkend tam pořádají další ročník, tak kdybyste neměli co dělat, tak zajeďte do Pelhřimova a můžete si tam při tom taky vyjít do těch „mých” schodů.

To s tím nápadem se odehrálo někdy v říjnu 2005 a mě nějak vůbec nenapadlo, že bych se měl na ty schody taky jet podívat, abych věděl, co mě čeká. Až někdy v dubnu jsem měl cestu kolem a tak jsem se tam stavil.

Kluci mi otevřeli vchodové dveře a vyzvali mě, abych vstoupil.

Bylo mi trošku divný, že jsou takový trošku rozpačitý, když mě tam pouštěli, normálně totiž jsou samá sranda. Když jsem začal po schodech stoupat, pochopil jsem, proč. Nevím, co jsem až do té chvíle čekal, že uvidím, ale to, co jsem viděl, mě vpravdě trošku vyděsilo.

Z úst mi nekontrolovaně ujelo: „Vy voové, to je vo zabití!” Vylezl jsem to až na ochoz a ten jeden výstup ve mně zanechal hluboký dojem a taky jsem toho měl dost.

Dejchal jsem jak sentinel a vůbec si nedovedl představit, že tu někdy budu stoupat nahoru a pak scházet dolů a to až doté doby, než to dám 295x. Navíc mi kluci řekli, že na to budeme mít jen 12 hodin, protože v tu dobu už se na věž normálně chodí a nemůžou ji pro návštěvníky zavřít. Tak jsme se dohodli, že na Everest to nebude a dáme jen Mont Blanc, a když tam vylezu, budu pokračovat dál. No a pak jsem tam dal 7120 metrů.

To bylo poprvé.

Nějak mi otrnulo. Řekl jsem si: „Za 12 hodin jsi dal takovej ranec, tak když budeš mít víc času, tak ten Everest musí padnout.

Domluvili jsme si další pokus a při něm jsem po 4 hodinách odpadl. Bylo děsný vedro, schody pokrýval můj pot, a necítil jsem kolena. 

Pak jsem o dalším pokusu nechtěl nějakou dobu ani slyšet.

Načež jsem poznal Michala Vítů a začali jsme vymýšlet, co udělat, aby to bylo zajímavý pro lidi a abychom při tom taky něco vybrali pro Sportovní klub vozíčkářů. Nějak to nakonec zase skončilo u Everestu. Michal povídá: „To dáš, už jsi tam lez´ dvakrát, už víš, co tě tam čeká“, skočil jsem mu do proslovu: „No právě!” Michal se nedal, sice vypadá, že je takový nesmělý a léčí se, ale když se do něčeho dá, tak vymámí z jalový krávy tele. Ze mě vymámil další Everest. 

Čas plynul a já si říkal, že bych se měl aspoň trošku připravovat, místo toho jsem opakovaně 2x léčil achilovku, až se čas Everestu nebezpečně nablížil.

Vymýšlel jsem, co s tím a nakonec vymyslel pomalou taktiku. Ta spočívala v tom, jít nahoru co nejpomaleji, jako když horolezci šplhají na skutečnou osmitisícovku, aby se tělo stačilo přizpůsobovat nadmořské výšce. Spočítal jsem si, že mi bude stačit hodinu co hodinu vylézt nahoru 12x a kousek. To byla sice dobrá taktika pro tělo, ale dovedete si představit, co na to hlava, když si uvědomí, jak to bolí a že se tam budete dobrovolně „trápit” 24 hodin, zatímco když kopnete trošku do vrtule, tak můžete mít za 15 hodin hotovo. 

Jak to celé probíhalo:

Od prvního po poslední schod věže kostela svatého Bartoloměje v Pelhřimově to dělá 30 výškových metrů. Abyste se dostali na 8848 metrů Everestu, tak to člověk musí dát 295x, takže jsem nakonec levitoval 2 m nad Everestem, protože 295 x 30 = 8850 m, proto ty dvě kozy, aby mě udržely na zemi.

• Schodů to je 148 (nejdříve jsou ty schody z kamene, pak sice už dřevěné – ale v trojím provedení, přičemž co schod, to originál (jinak široký, jinak vysoký, jinak zakroužený), to abyste nemohli ani na chvíli vypnout. Nahoru musíte dávat bacha, abyste nezakopli, dolů zase, abyste se neušlápli. 
• 148 schodů x 295 výstupů pak dá dohromady 43660 schodů a to jak nahoru, tak dolů.

Cesta na Everest mi trvala 22 hodin 21 minut a 34 vteřin (měřeno u prvního schodu před věží, protože není důležité vylézt nahoru, ale vrátit se ve zdraví zpátky!)

• Při výstupu jsem vypil 6 litrů ionťáku a vody, 4 piva, ½ l kafe, 3 Magneslife 
• Snědl jsem: vývar se žloutkem. Jednu tatranku, 2x kornšpic, 1 sýr Maratonec (trojúhelníček), jeden kousek klobásy, jeden kousek šneka – sladká buchta a nepočítaně datlí.

Když si tuhle porci dáte, tak pochopíte, proč jsou na některých záchodcích ta postranní madla. Proč to píšu, protože závěrečná pasáž schodiště je vlastně spíše žebřík, po němž se nejlépe dostanete nahoru, když se přidržujete (v mém případě přitahujete). Tím pádem jsem na konci necítil ani ruce, když jsem řídil cestou domů, tak se mi normálně kroutily prsty na rukách. Ale jinak zdravej.

No a protože každá takováto zkušenost je nejlepší trénink, tak teď si dám tem kilometr trakařem, abych zjistil, jestli to ty ruce dají.