68

Když člověk napíše vedle sebe šestku a osmičku, tak v české kotlině nejspíše mnohým naskočí zcela něco jiného než věk.

Bylo těsně po poledni, byla neděle 12. září 1954, když se na svět vyklubal jeden Vykuk.

Napsat vykoukl by neodpovídalo realitě, protože jeho oči ještě neviděly, to až trošku později s jejich pomocí začal rozeznávat lidi a věci kolem sebe. A že bylo na co se koukat!

Doba, do níž se narodil, byla dobou budování, a tak, když mu byly tři roky, odjel s tátou a mámou budovat Slovensko. Tedy on moc nebudoval, spíš se ukázal jako rozvraceč zavedených pořádků, a už tehdy se ukázalo, že “autorita” je slovo, které mu nic neříká. Zkrátka vyslechl si slovo starších, ale většinou jen vyslechl. S tím, aby také poslechl, si hlavu moc nelámal.

Než začal chodit do školy, vrátil se do Čech, k babičce, která jej dostala na starost. Už před tím se starala o jeho staršího bráchu Mikuláše, který byl taky pěkný samorost, a sestru Zuzanu, která sice byla poslušnější, ale také svá. Je jasné, že tuhle trojku babička moc nedávala. Byla ráda, když je nakrmila a úplně nezvlčili.

Ne, že by jí zlobili, či dělali nějaké naschvály, na to jí měli moc rádi, ale prostě měli svou hlavu.

Milošek, tak se Vykuk jmenoval, byl všechno, jen ne ten, co by chvíli poseděl. Spíš byl pořád někde v trapu. Z dnešního pohledu byl zralý na to, být označen za hyperaktivní (nezvladatelné) dítě.

V té době však to znamenalo “živé dítě”, prostě takové dítě co nepostojí, a léčilo se to sportem.

Takže se školní docházkou byl poslán i do sokola, aby si s ním “bratři” poradili.

A to zase oni jo. Za to se jim odvděčil tím, že se poprvé v životě zařadil do kolektivu a dělal, co mu řekli.

Jak by také ne, když to byla spíš zábava a ovládání vlastního těla bylo velkou výzvou. Proto začal pošilhávat i po gymnastice, ale nakonec v jedenácti vyhrála atletika, hlavně však běh, protože ten nabízel možnost létat. 

A volnost, pohyb v přírodě, to bylo to, co Vykuk miloval na světě ze všeho úplně nejvíc.

A běh se mu stal vpravdě osudem! Od té doby, a je to už 57 let, se většina věcí v jeho životě točí kolem běhu. A přestože už jsou spolu tak dlouho, nikdy jej nenapadlo: už mě to nebaví, už nebudu běhat, běhu běž a už se nevracej.

Nenapadlo jej to nejspíš proto, že běh pro něj nebyl nikdy povinnost, nikdo a nic jej do běhu nenutil. 

Běh byl a je pro něj svoboda. Běh mu před 15 roky přivedl do cesty i největší životní lásku, s níž si přesně před 10 lety slíbili, že poběží spolu životem v dobrém i zlém, a běží tak dodnes.

Samozřejmě, že ne vše v životě Vykuka je, jak by si přál, to by ani nebyl život, ale pohádka. 

Na druhou stranu, to by nesměl být Vykuk, vykukem, kdyby nevěřil, že čas vše spraví – a čas je něco, byť jej mnozí neustále nahánějí, čím si Vykuk nenechá kazit života běh, na to už je moc starý kmet!