Proč to děláš? Častá otázka, těch, kteří nedovedou pochopit, že děláte něco, protože prostě musíte, protože jinak, jinak byste to nebyli vy – nebylo by nic…
Děláte to, protože kvůli tomu jste přišli na svět, je to vaše cesta – váš cil…
Dneska vám převyprávím příběh začátků Běžecké školy, mnozí jistě pochopí, a ti co ne, tak ti možná pochopí později, a když ne, tak jim prostě není a nebude dáno :)…, svět se kvůli tomu nezastaví, země a slunce se nepřestanou točit, voda nepřestane téct, kytky kvést, ptáci létat a vzduch proudit…

Ti kdo znají říkají, že jsem přišel na svět neposkvrněn, ne snad proto, že bych byl počat z panny, ale proto, že jsem mladá duše, která nemá ještě nic za sebou, tudíž si ani nenese žádné zkušenosti, žádnou zátěž z minulosti – karmu. Duše, která není zatížena žádnými zvyklostmi a tudíž vidí jasně. Duše, která věří více na intuici než na to, co říkají druzí, že by mělo být. Duše, která touží po tom znát, ne vědět, ale znát, protože to není totéž. Proto není nic divného, že se tahle duše neměla potřebu dlouuuuuuuuuuuuhou dobu nijak projevovat. Trvalo to bezmála 37 let, než o sobě začala dávat vědět. Do té doby jen chodila a běhala po světě a nasávala a nasávala. Nasávala a učila se z příběhů lidí, kteří jí měli co nabídnout, z nichž si mohla vyďobat něco pro sebe. Vyďobat střípky pro vystavění vlastního názoru na to, jak to na světě běží a jak by běžet mělo…
Mnozí se podivovali nad tím, že jen mlčí, dívá se na svět, usmívá se a běží a běží a běží a jinak nic.

Zrození běžce

Přišel listopad 1989 a s ním svoboda…
Přišel květen 1991 a s ním Peace Run. Dva dny na cestě – první z Prahy do Benešova, druhý z Benešova do Jihlavy. 150 km!, které stačily k tomu, aby duše poznala, že k ní patří tělo i mysl, a všichni dohromady pak dali zrodit se BĚŽCI.
Přišel srpen 1991 a s ním první Mistrovství Československa v běhu na 24 hodin v Plzni. Náš Běžec stojí na startu jako zcela neznámý běžec. Celý život snil svůj sen o tom, že jednou bude mistrem republiky v běhu, ale v 36 letech už tuhle myšlenku dávno vypudil z hlavy. Postavil se na start spíš proto, že měl v nohách a hlavě stálé nutkání běžet dál a dál a dál…, překonávat stále delší a delší vzdálenosti, to bylo celé. Snil svůj sen o překonávání svých osobních hranic, a neměl vůbec tušení o jaké hranice půjde…
Běžel, trpěl, vyhrával, pak prohrával, ale na konci těch 24 hodin stál na nejvyšším stupínku a stal se Mistrem Československa. Ironií osudu prvním a posledním a tím pádem také jediným Mistrem Československa, protože pak už žádné Československo nebylo.
Na zrození Běžce a toho a vlastně i Běžecké školy, mělo velký vliv i to, že jsem v letech 1993 a 1995 pořádal Peace Run nejen v ČR, ale měl na starost i uspořádání jeho slavnostního zakončení v Evropě. Musel jsem jednat, psát, motivovat a mluvit a mluvit a mluvit… už bylo co říci a tak jsem začal sdělovat vše, co jsem za léta mlčení vstřebal a vnitřně transformoval…

Tvé sny se ti naplní ve chvíli, kdy se jich vzdáš, tehdy teprve se otevře brána, kterou mohou k tobě vstoupit …

V květnu 1992 se konalo první Mistrovství světa v běhu na 24 hodin. Před ním náš Běžec absolvoval spousty kilometrů, v posledních třech měsících i 900 měsíčně, byl hrozně nabušený a věřil si, měsíc před tím zaběhl maraton za 2:36. Vyběhl jak janek. Po 4 hodinách měl na kontě 52 km, pak začal kapat. V cíli byl 4., což určitě nebyl špatný výsledek. Ve sprše pak zkolaboval, prostě sebou seknul. Probral se až venku na čerstvém vzduchu …

Všechno je jen v naší hlavě, můžeme být připraveni lépe než naši souputnící, ale pokud příliš podlehneme vidině cíle, cíl se nám začne vzdalovat a nikdy jej nemusíme dosáhnout – paradoxy života …

Během domů, během ke svobodě

Běžec běhal dál, účastnil se různých ultramaratonských klání, přestože dostal důkaz, že umí, jeho důvěra, tedy spíše malá sebedůvěra mu bránila udělat na své cestě další krok…
Až přišlo pozvání (psal se rok 1999), aby doprovodil na jeho životní cestě jiného běžce. Běžce, který v létě 1989 emigroval do Německa a chtěl se alespoň pomyslně vrátit. Vrátit se během z Bad Kreuznachu (kousek od Frankfurtu nad Mohanem) do Prahy. Mirek Skuhrovec si nadělil tento běh ke svým 40. narozeninám. Moc chtěl, moc toužil po tom, uběhnout během deseti dnů 746 km. Bohužel osud tomu nepřál. Čtvrtý den se mu zanítila holeň a zánět v ní mu znemožnil běžet dál. S Jirkou Kroftou, s nímž jsme mu měli pomoci jeho sen splnit, jsme pak doběhli do Prahy místo něj.
Mirka mi bylo líto, pro mě ale měl tenhle běh nedozírné „následky!“ Uvědomil jsem si, že bych si mohl podobné akce organizovat sám, že nemusím objíždět závody a tam běhat po trasách, které mi někdo načrtnul – vytýčil. Byl to další krok ke svobodě!

Pelhřimov – Cheb – ještě ne sám za sebe

Hned v září téhož roku (1999) s pomocí přátel – díky Jitko, Vláďo, Kubo a dalších, co mě tehdy doprovázeli a pomáhali, jsem vyběhl na trasu vedoucí z Pelhřimova do Chebu. Celé to bylo naplánováno na 60 hodin. Protože v tom byla i různá setkání, tak jsem 300 km odběhl, zbytek odjel na kole.
Tahle akce mi ale ukázala, že je možné oběhnout Českou republiku, takže v květnu 2000 jsem vyběhl na 1365 km okolo České republiky a tu oběhl i s pomocí Vládi Černého, Vládi Janouška, Jirky Zycha, Jirky Krofty a dalších běžců, ale i za pomoci Jitky Holovské a dalších nadšených lidiček, za 16 dní. V září téhož roku jsem si vyběhl svůj druhý mistrovský titul v běhu na 24 hodin, tentokrát „už jen“ České republiky.
V tomto roce jsme společně s Janem Šourkem začali vydávat Ultravytrvalost – časopis psaný ultramaratonci pro ultramaratonce. Z toho pak vzešel Běžecký svět.
Napsal jsem knížku 7 + 1 krok k manažerské kondici. V roce 2002 přeběhl Českou republiku z Hodonína do Aše, seznámil se při tom s Milošem Čermákem, a začali jsme psát do Lidových novin seriál „Maraton za čtyři měsíce“. Po dalších 3 letech přišlo behej.com . 

Člověk ví, že na to má, ale nevěří si, že na to má. Pokud ale chce jít dál – objevit sám sebe – musí udělat krok k samostatnosti, jinak zůstane stále někde uvázaný – nesvobodný …

Na roky v behej.com moc rád vzpomínám, poznal jsem díky němu celou řadu skvělých lidí – přátel, považuji za ně i ty, s nimiž jsem si přestal rozumět, nebo spíš tím, jak jsem postupoval po SVÉ cestě, oni přestali rozumět mně a tak logicky následoval další krok k samostatnosti – následovalo otevření Běžecké školy. Běžecké školy Miloše Škorpila. Konečně jsem dospěl ke stádiu, kdy jsem našel odvahu být sám sebou, sám za sebe. Mluvit za sebe a jednat za sebe. Udělat to, co musí udělat jednou KAŽDÝ, pokud se nechce schovávat pod „máminou“ sukni či být pod „taťkovou“ ochranou…

Nyní tedy jednám a mluvím za sebe a učím a pomáhám druhým, aby pochopili, že vše je jen na NÁS, že nikdo nemůže za NAŠE průšvihy a nesnáze, a tak běžím životem jako Běžec bacilonosič a kazím lidi při běhu během… přičemž je třeba si uvědomit, že slovo běh není jen nositelem významu sportovní disciplíny, ale že znamená, že něco běží – odehrává se, tedy probíhá a že tedy všichni jsme zodpovědní za průběh všeho, tedy i toho, jak to v současné době v naší krásné zemičce po 20ti letech svobody vypadá, a že jestliže něco na tom chceme změnit, musíme začít každý u SEBE!

Mudrci jako Budha či Lao-c´ jsou jednotní, jsou v nitru svorní – obklopuje je blaženost, vyzařuje z nich jemná extáze, díváte se na ně a máte dojem, že jsou opilí božstvím, chodí po zemi a přitom tady nejsou. Něco podobného někdy cítíte, když potkáte idiota, prosťáčka, absolutního hlupáka. Obestírá ho jakási nevinnost – směje se a vy v něm zachytíte záblesk světce, protože i on je jednotný. Není to světec, ničeho nedosáhl, ale není rozdělený.
Světec překročil mysl, idiot k ní ani nedospěl. V jedné věci jsou si ale rovni: oba jsou mimo. Jsou mezi nimi obrovské rozdíly, ale jedno mají společné: neexistenci mysli. A tak jestliže to dobře nepochopíte, může se vám někdy světec jevit jako idiot a někdy – ve své nevědomosti – můžete idiota považovat za světce. Znám mnoho idiotů, které uctíváte – mají určité kvality, nebo alespoň tuto jednu: nepobrali moc rozumu, chybí jim mysl, nemají žádné myšlenky.
OSHO – Tři poklady TAO

Máma říkala, že člověk musí odložit minulost a pak zase může jít dál.
Foresst Gump

Když se překonáme, jsme nejblíže k tomu roztáhnout křídla a vzlétnout…