Bajka o tom, jak usychající starý kmet vyběhl a na konci cesty našel ztracené šťestí

Sytý, syn, sýr, syrový, sychravý, usychat, sýkora, sysel, sýček … možná si ještě tahle slova takto za sebou pamatujete ze školy.

Nevím proč mě napadla zrovna ve spojitosti s běháním a pobíháním. Ale zkusím si s nimi pohrát, třeba se ten smysl objeví.

Což takhle: Usychající kmet – starý sýček, popadl ze stolu syrový sýr. Vyběhl zpoza humna svého domu a jal se pozorovat sýkorky, přeletující ze stromu na strom a vesele cvrlikající.

Bylo mu dobře, moc dobře, ukousl si další díl sýra, byl velký a tak mu nadul tváře, že vypadal jak sysel. Bylo mu tak dobře v tom lůně přírody, že se z ničeho nic rozeběhl, už to neudělal dlouho, tuze dlouho, tak dlouho, že už zapomněl, jak to měl rád.

Běžel tak dlouho, že se už začal snášet sychravý, byť letní, soumrak a jeho syn mu vyběhl v ústrety a nevěřil svým očím.

Když se jejich oči setkaly, to co viděl, už nebyly oči usychajícího starého sýčka, zase to byly oči, které znával, když byl malým klučinou, zase to byly oči šťastného člověka, který našel něco, co ani nevěděl, že ztratil.

Opět našel SEBE!