Když se člověk v jeden čas toulá přírodou na pomezí Bavorského lesa a Šumavy, nutně jej napadne otázka: proč v Bavorském lese jde, co na Šumavě ne?

Bavorský les i Šumava jsou národní parky s unikátním přírodním bohatstvím, které je nutné chránit, nejen aby příští generace mohly obdivovat jejich krásy, ale i proto, že jsou to ekosystémy, jejichž zničení by mělo nedozírné následky.

Bavorský les se podařilo a daří Německu opečovávat kontinuálně po mnohá desetiletí, člověk a příroda zde žijí v souladu – neškodí si, naopak vzájemně se obdarovávají a opečovávají.
Šumava, její příhraniční část, pomineme-li za totality zničené obce, osady a usedlosti, si díky železné oponě zachovala svůj drsný, syrový, po staletí formovaný přírodní ráz.

Zničením obcí, osad a usedlostí však zmizely i cesty, které k nim vedly, které spojovaly nejen je, a které umožňovaly soužití člověka s přírodou.

Vše souvisí se vším.

Mnoho Čechů, kteří navštíví Šumavu a Bavorský les, si pokládá otázku: proč v Bavorském lese je možné být více svobodný, je možné vstupovat i na podobná místa, s unikátními biotopy, rostlinami, živočichy, a na Šumavě to nejde?

Není to o zákonech, je to o lidech. Němci jsou disciplinovaní a nenapadne je porušovat domluvené dohody.

V Bavorském lese nikde neuvidíte plechovky od konzerv či piva, obaly od jídla, kapesníčky…
Na Šumavě tohle všechno je k vidění velmi často. A pak tu nejsou ty cesty, které spojovaly zaniklé obce, osady, usedlosti, po nichž by šlo bezpečně kráčet, protože když je někam vstup zakázán, není to nutně vždy z důvodu ochrany přírody, ale mnohdy i ochrany člověka, jeho bezpečnosti.

Výše uvedené neplatí jen o Bavorském lese a Šumavě, ale obecně o všech horách táhnoucích se podél hranic České republiky, tedy hlavně na hranici, kde dříve byla železná opona.