Běhání je požehnání. Běhání je způsob, jak přiblížit své bytí životu v harmonii. Běhání je způsob, jak udržet náš život v přímé linii s životem na Zemi od jeho počátku. Tak, jak se vyvíjel člověk jako druh, měnil se i způsob, jak se člověk pohyboval, až to dospělo do stádia, kdy se málem přestal pohybovat vůbec. Běhání je tedy i způsob, jak se naučit znovu smysluplně a v souladu s pozemskými zákony hýbat a znovu se stát součástí přírody a universa.

Požehnání je způsob, jak uvést do pohybu lásku, neboť když člověk žehná druhému, vyjadřuje tím blízkost s tím, jemuž žehná, jehož z duše miluje a jemuž přeje vše, co si on přeje. Požehnání znamená velký dar, neboť žehnající skrze slovo, jímž druhému žehná, spouští sled událostí, které musí proběhnout, aby se splnilo to, oč v daném žehnání běží. 

Advent je časem, v němž se člověk zastavuje, aby zhodnotil uplynulý rok, aby se potěšil s nejbližšími, aby jim svou přítomností udělal radost, ale ani v tomto čase adventu by člověk neměl zůstat v úplném klidu. I v tomto čase by se měl vydat ven do přírody, ať už jen na procházku, či běh s prkýnky nebo bez nich. 

Pokud se ptáte, proč by se měl člověk v adventním čase procházet někde venku, tak vězte, že proto, že nejlépe se vám bude hodnotit s myslí prostou negativních myšlenek, hlavou proluftovanou čerstvým vzduchem a tělem osvěženým rozprouděnou krví, a toho všeho lze nejsnadněji dosíci malou procházkou či během venku.

Vůbec pohyb venku je pro naše tělo, pro naši mysl, pro naši duši, velkým požehnáním, které člověk dostává skrze svou spřízněnost s přírodou, s universem, s Nejvyšším… Pohybem venku a po svých člověk vyjadřuje, aniž by musel cokoliv říkat: „Jsem součástí tohoto všeho, co mě obklopuje, co mě naplňuje“, a tak se mu dostane od přírody, universa, Nejvyššího…, požehnání a odpuštění, neboť naznal, že není tím, kdo řídí běh světa, ale jen jeho „pouhopouhou“ součástí. 

Procházky v přírodě v adventním čase. Ve sněhové pokrývce, jež je netknuta lidskou nohou, a kde vaši cestu kříží jen stopy zvířat či ptáků, zavádějí člověka daleko zpátky do časů, kdy bylo pro něj zcela běžné chodit čerstvě napadaným sněhem, kdy mu tu a tam za krk spadla sprška té bílé, studené hmoty, což mělo za následek vyplavení adrenalinu, stejné jako by v tu chvíli zahlédl lovenou zvěř nebo pohlédl do očí šelmě, jež se chytala ke skoku, by právě on se stal její kořistí.

Procházky v adventním čase jsou krásné i tím, že nad krajinou se často rozprostírá chomáč bílé mlhy, která halí do svého hávu vše vůkol a poskytuje jí jak ochranu před mrazem, tak zjemňuje její kontury, takže se vše rázem zdá méně ostré, méně zraňující, méně útočící na naše smysly a to naplňuje naši mysl a naši duši požehnaným mírem.

Buď požehnán čas adventu a buďte požehnány všechny vaše kroky a myšlenky mířící k člověku, k přírodě, k universu…