Běh, šance na nový život

Před několika roky jsem si povídal, tehdy pro Lidové noviny s Evou Fryšarovou o běhání. Rozhovor to byl dlouhý, a protože není nic staršího než včerejší noviny, a to o čem jsme spolu mluvili je stále aktuální, tak jsem se rozhodl jej vykopat z hrobu historie a vynést jej znovu na světlo světa.

Stále se zvyšující počet běžeckých nadšenců je signálem pro návrat ke zdravému životnímu stylu, na druhou stranu řada lidí v běhání chybuje. Nesprávný běžecký styl může vést ke zranění, upozorňuje ultramaratonec a zakladatel Běžecké školy Miloš Škorpil. Sám má na svém kontě ke 250 tisícům kilometrů, a dnes tak hlavně učí zájemce, jak správně běhat.

Proč je vlastně běhání takový trend?

Pomohlo tomu více faktorů. Tím nejdůležitějším je ale čas, kterého se nám dostává čím dál tím méně, přičemž víme, že jestli chceme přežít jako jednotlivec i jako druh, hýbat se musíme. Na běhání je fajn, že člověk může běhat prakticky kdykoliv a kdekoli, nemusí si blokovat další čas na cestu, prostě se oblékne, obuje a tradá na trasu. Také tomu hodně pomohla krize, protože stále platí, že běh je velmi levným sportem a když někdo běhat začíná, nemusí si pořizovat to nejdražší vybavení. Stačí boty a oblečení z Lidlu a můžete vyběhnout.

Kam až se to může ubírat?

Doufám, že lidí, co je běh osloví, bude ještě pár let přibývat. I když se zdá, že dnes běhá skoro každý, stále je to jen nějakých 10 až 15 % populace. Tlak ve formě životních stresů bude také vzrůstat a s ním i touha mu doslova a do písmene utéct. A jestli to skončí? Jednou určitě ano, ale ne tím, že by běh nahradil jiný sport, ale spíš tak, že lidé začnou vyznávat zdravý životní styl v celé jeho nádheře a sport se vrátí ke své pravé podstatě, kterou je regenerace. Lidé se nebudou tolik hnát za výkony a budou si užívat možnost spoluprožívání, anebo být alespoň na chvíli sami sebou a jen sami se sebou.

Takže nyní jde hlavně o utíkání od problémů?

Někdo skutečně běhá proto, ale to vážně není zdravé, problémům se utéct nedá – vždycky tě doběhnou. Na druhou stranu když vyběhneš, jen tak, zdánlivě bez cíle, po chvíli se rozdýcháš, nasytíš tělo kyslíkem, uklidníš se, najednou ti začnou naskakovat v hlavě řešení problémů, s nimiž už se třeba nějakou dobu trápíš. Pak přijdeš domů nebo do práce a začneš je řešit přesně podle toho, jak tě to jen tak mimoděk během tvého běhu napadlo. A brzo máš po starostech.

Je dobře, že si lidé hned kladou cíle jako maraton?

Máš pravdu, je to zvláštní. Většina lidí, co začne běhat, si vystaví tenhle cíl. Špatně je to z pohledu atletického trenéra, který ví, že nejdříve má člověk pracovat na tom, aby maximální měrou rozvinul svou rychlost a pak teprve prodlužoval délky vzdáleností, které běhá. Ale 99 % lidí, co běhá, nejsou žádní atleti, jsou to jen lidé, kteří hledají zážitek a ten jim může dát i maraton absolvovaný za 5, 6, 7 či 8 hodin, na něž jsou velké městské maratony vypisovány. Pro mě je pak důležité, že ty lidi vůbec něco zvedlo z gauče a začali se hýbat, a nezáleží mi na tom, co si o tom myslí atleti.

Jenže kolikrát si třeba musí vzít prášek, aby ho zdolali.

Prášky proti bolesti do sportu vůbec nepatří. Když mě něco bolí a bolí mě to tak, že musím brát prášky, je to špatně. V tom případě bych běhat neměl, dokud problém trvá. Běhat pod prášky osobně považuji za dopink. Bohužel je zde příklad vrcholových sportovců, kteří jsou obdivováni, že do sebe nasypou prášky a přes bolest jdou do toho. Ale dobře, beru, když se někdo připravuje půl roku na závod, něco ho začne bolet a vezme si prášek, aby tu bolest „překonal“. Ale co nechápu, že až 60% účastníků velkých městských maratonů a půlmaratonů si vezme před závodem prášek proti bolesti jako by to byly lentilky, aby je bolest při závodě nezaskočila. Pro mě jsou poseroutkové.

A také si nacpou kapsy gely. Přitom ty se jsi proslulý tím, že běháš klidně na klobásu. Jakou roli hraje strava?

Je potřeba si uvědomit, že většina z těch, co běhají, nejsou vrcholoví ani výkonnostní atleti, ale prostě lidi co běhají, takže nějakou speciální sportovní výživu řešit nemusí. Stačí, když budou jíst normální jídlo, nejlépe takové, které si sami (nebo jim někdo) uvaří ze základních surovin. Jídlo, které obsahuje jak sacharidy, bílkoviny, tuky, tak potřebné minerály, vitamíny, stopové prvky, aminokyseliny, enzymy. Hlavně ne žádné náhražky či průmyslově zpracované jídlo. Při vlastním běhu (a to ani v závodě) nepotřebujete žádné energetické bomby ve formě gelů, nápojů či tyčinek, stačí datle, hrozinky, banány, hroznový cukr a voda.

Někdy mám pocit, že se kolem běhání dělá až moc velký humbuk. Vybavení, výživa, závody, běžecký styl, … 

Pravdou je, že současný život člověka ovlivňují informace – média. Bylo tomu tak vždycky a je tomu i dnes. Jasně že k tomu, aby si člověk běh užíval, nepotřebuje běhat závody, nepotřebuje nejlepší vybavení, a kdyby nikdy od té chvíle, co začal běhat (zcela záměrně říkám začal běhat, ne chodit, protože ten malý človíček, kterého tak oslavujeme ve chvíli, kdy zvládne stát a udělat pár kroků, vždy běží) nikdy běhat nepřestal, nemusel by se učit ani styl. Bohužel však většina lidí v určité fázi svého života na běh zanevře, a když s ním znovu začne, je to něco mezi chůzí a během, osobně to nazývám chůze se skočnou fází, a to vážně není pro pohybový aparát člověka vůbec zdravé.

Skutečně je běžecký styl tak moc důležitý?

Nejčtenějším článkem na Běžecké škole jsou běžecká zranění. To mluví za vše. Správný běžecký styl tě před zraněními ochrání. Lidé pak investují spoustu času a peněz do doktorů, prášků či fyzioterapeutů a začínají stále znovu. Jakmile začnou běhat správně, najednou – aniž by cokoliv změnili v přístupu k tréninku – běhají rychleji a běhá se jim lépe, a o to jde. Když pocítíš pozitiva přirozeného běhu, najednou zjistíš, že to, co jsi dělala dosud, byl úplně jiný, mnohem těžší, sport.

Jak se k němu nejlépe proběhat?

Naučit se běhat stylově správně není tak těžké, ale člověk sám se to moc nenaučí. Chce to minimálně jeden trénink s trenérem, který tě nafilmuje a je schopný to s tebou rozebrat. Chyby se opakují, rozdíl je v tom, jak se k nim člověk dopracoval. Mně třeba trvá hodinu, než docela pochopím, jak je pohyb dotyčného složený, abych mu poradil ten nejlepší způsob, jak se to za měsíc naučit správně.

Má vliv obuv?

U vrcholových a výkonnostních běžců dost velký, protože máš-li na to fyzicky a správný běžecký styl, pomůže ti běžet rychleji. V opačném případě ti stejná technická obuv může pomoct spíš se rychleji zranit. Hobby běžcům doporučuji botu, aby v nich mohlo chodidlo dělat stejně jemnou motorickou práci, jako kdyby běželi bosí. Když takovou botu vezmeš do ruky, zprohýbáš ji ve všech směrech.

Zastoupí takovou funkci minimalistická obuv, která je velkým hitem?

Pokud chce člověk přejít na běhání na boso či v pětiprsťákách, měl by postupně takto začít i chodit v běžném životě, protože kolik hodin týdně běhá a kolik jich nachodí? Jinými slovy, když budu bos či v pětiprstkách jen běhat, vystavuji nohu nadměrnému stresu z něčeho, na co není běžně zvyklá.

Jako další chybu často zmiňuješ, že začátečníci vybíhají příliš rychle.

Jednoznačně, i když pojem příliš rychle je trochu zavádějící. Není to totiž o tempu jako takovém, ale o tom, jak jsme schopní tu svou rychlost udýchat. Navíc podle statistik dnes až 90% lidí neumí dýchat – vinou sedavého zaměstnání a zborceného hrudníku. Takže jedno s druhým pak znamená, že když člověk vyběhne, jako když honí tramvaj, po pár desítkách metrů začne popadat dech, začne jej pálit na prsou a je nucený se zastavit. Mnohem lepší je proto vyběhnout rovnou pomalu, tempem, které jsme schopni v pohodě udýchat, běžet tak 10 minut a pak zrychlit na své optimální tempo, kdy už sice nejsme schopni plynule mluvit, ale stále ještě v pohodě dýchat.

Vybavilo se mi běhání o tělocviku.

Prakticky není týden, kdy bych neslyšel: „V životě bych nevěřil, že zrovna já budu někdy běhat! Běh pro mě od školy představoval to nejstrašnější, čemu jsem byl kdy vystaven! Pak jsem začal pomalu, jak to radíte, dneska běhám pět, deset kilometrů, děsně si to užívám a nechápu, jak jsem mohl bez běhání vůbec žít.“ A bohužel tohle i v současnosti ve školách přetrvává, učitel dětem před startem řekne, běžte, jak nejrychleji umíte a vůbec je na to nepřipraví. Ti pak začnou mít po 400 metrech trávicí potíže, přejdou do chůze a nepříjemné zážitky si s sebou nesou celý život.

Jaký by byl ideální stav?

Jestli se přidá hodina nebo dvě tělocviku týdně, situaci, jestli děti budou tlusté nebo budou mít kondici, vůbec neřeší. Spousta dětí stejně přijde do školy s omluvenkou a rodiče to nezajímá. Učitel by měl s dětmi pracovat během celého roku, nejen s nimi hrát míčové hry, což je pro něj nejjednodušší, ale vždy se na začátku hodiny proběhnout, jednou za 14 dní by měl být tělocvik spojený s běháním, posilováním vlastní vahou, aby děti byly připraveny na známkovaný test.

TY BĚHÁŠ ODMALA?

Už ve třetí třídě jsem na dětském táboře vyhrál, co se dalo. V 11 letech jsem pak začal chodit do atletiky, kde jsme ale nedělali jen běh, ale všechny atletické disciplíny, a do Sokola. Právě taková základní pohybová průprava dnes dětem chybí, ve sportovních oddílech se s nimi často dělá jen jedna daná aktivita, chtějí se hned výkony. Trochu se to lepší, ale bude to ještě běh na dlouhou trať. Nejprve jsem běhal 300 metrů, a jak jsem byl starší, postupně se vzdálenosti prodlužovaly a než jsem šel na vojnu, už jsem běžel 25 km. Pak jsem začal chodit na tréninky do Bohemky, kde jsem do běhání nahlédl zase z jiné stránky. Na desítku a maratony jsem se ale pak už trénoval sám.

Podle čeho?

V té době tu žádné informace nebyly. Fungoval tu sice státní trenér, ale každý si své know how chránil. Byl to tedy pokus omyl, kdy jsem si postupně sám na sobě otestoval, co je dobré a co ne.

Co doporučuješ hobby běžcům?

Záleží, co je účelem jejich běhu. Jestli někdo běhá jen proto, aby si vyčistil hlavu, nebo ho třeba lákají horské výzvy. Pokud někdo začne běhat půlmaratony a chce se zlepšovat, musí běhat i různé intervaly. Lidé si často mylně myslí, že čím více budou běhat, čím více kilometrů naběhají, tím budou lepší. Tahle rovnice absolutně neplatí. Ale zase nelze kopírovat to, co dělají profi atleti, kteří se věnují jen tréninku.

Kolikrát týdně by měli běhat, aby pokaždé netrpěli? 

Ideální je ob den, nebo tři, čtyři tréninky rozprostřené do celého týdne bez dlouhých pauz. Pro člověka, který se věnuje sportu rekreačně, je ale ideální, aby dělal více sportů, jednak jej to tolik netlačí do výkonů a pak při každém sportu zapojuje jiné svalové skupiny, každým tréninkem tělo trošku překvapuje a tím má zaručeno, že tělo neupadne do zažitých stereotypů a nezleniví.

Kolik dnes naběháš ty? 

V současné době běhám hlavně s jinými, ať už je připravuju třeba na maraton pod 4 hodiny, nebo je učím běhat přirozeně a při tom jim vysvětluji, jak to v těle při běhu funguje, aby vydrželo víc, než mu člověk dokáže naložit.