Život se skládá z malých radostí, řekli jsme si s Pomalým Pepou a vyběhli si jednu takovou udělat. Na konci dne z té malé radosti byla radost jako hrom a jeden z nejhezčích běhů, které jsem běžel. Když říkám nejhezčích, tak to myslím doslova, protože to, co nám ten den naservírovala příroda před očima, byla krása na nekonečnou.

Běžet na Andělskou horu mě napadlo loni na jaře, když jsme s Pepou běželi do Horního Slavkova a odtud pak po hřebeni nad Ohří do Karlových Varů. Napadlo mě to ve chvíli, když jsme za Slavkovem minuli Šibeniční vrch a otevřel se nám pohled, kde na obzoru bylo vidět siluetu hradu Andělská hora.

Mé srdce běžeckého tuláka hned zahořelo myšlenkou zaběhnout si až na ten obzor. Kdo zná siluetu hradu Andělská hora, pochopí, že takové myšlence se prostě nedá odolat.

Čas běžel, s Pepou jsme mezitím běhali na druhou stranu, na Krudum, Lesný, Žandov, Dyleň, Hrozňatov, Zelenou horu, Cheb. Jindy zas do Františkových Lázní, Seeberg, Aš, Skalnou, což mě přivedlo na myšlenku ZUMu – oběhu Karlovarského kraje.

Tahle myšlenka dostala prioritu, bohužel ale letošní rok jejímu uskutečnění nepřál, tak se z ničeho nic vynořila opět myšlenka na to, zaběhnout si na Andělskou horu a z ní nějak přes Slavkov domů.

Předpověď počasí nebyla sice nijak lákavá, poměrně chladno, spíš sychravo, ale i tak jsme v podstatě bez přípravy vyběhli s tím, že se vždycky můžeme vrátit. Nepřipravovali jsme se i z toho důvodu, že jsme čekali, s jakými opatřeními vyleze vláda, která se pořád ne a ne dohodnout. Nakonec jsme si řekli, že bez ohledu na to, co povolí či zakážou, poběžíme, případně se vrátíme.

Z toho důvodu jsem si sbalil jen peníze a baterku, kdyby se setmělo dříve než bychom stačili doběhnout. Pepa namazal na cestu chleba se sádlem, k tomu přidal pár sójových suků. A vyběhli jsme.

Domluvili jsme se, že by nebylo zdravé se moc zpotit, takže to vezmeme „indiánem“. Tohle předsevzetí nám vydrželo asi 5 kilometrů a pak už jsme to mastili, jak jsme zvyklí. Ale i těch opravdu pomalých 5 kiláčků nejspíš přispělo k tomu, že až na úplný závěr, kdy už člověk věděl, že je fakticky doma a není kam spěchat, to běželo.

Pro ty, kdo by si to chtěli někdy zaběhnout, jsme běželi po trase: Sokolov – Královské Poříčí – Loket – Svatošky – Karlovy Vary – Šemnice – Andělská Hora – Kolová – Stanovice – Horní Slavkov – Třídomí – Hrušková – Sokolov (cca 80 km a nastoupaných 729 metrů, který jsme zase seběhli :)).

Na cestě, kromě kochacích a fotících zastávek, jsme měli dvě občerstvovací. První na OMV ve Varech, kde jsme dali kafe, já bagetu se šunkou a Pepa štrůdl. Po cestě jsme si ještě koupili každý litr Coca-coly. Druhou zastávku jsme dali ve Stanovicích, tam to odnesly dvě plechovky piva (Pepa dal Plzeň, já Gambáče). V průběhu trasy jsme zlikvidovali chleby se sádlem a dva sójové suky. Takže samá přirozená strava.

Při long runu není nad chleba se sádlem

Kafe a bageta na pumpě, je častá volba

Každý běžec, ale i běžkyně ví, že pivo je nejlepší ionťák

Když ti dojde cukr, rychle ti ho dodá sójový suk

Pokud jde o počasí, tak kupodivu se udělalo polojasno, sluníčko nás i zahřálo, ale co bylo na celém tom výletě nejfantastičtější, tak to byla příroda v podzimním hávu, nad ní plující oblaka, měkké sluneční světlo a ubíhající cesta pod nohama.

Svět je fakt nádherný, když se na něj díváte z výšky tří centimetrů, a jestli jste ještě nikdy nebyli na Karlovarsku, neznáte Slavkovský les a Doupovské hory, tak se seberte a jeďte sem, právě nyní je to tu jako v pohádce!

Vybíháme

Loket

Svatošské skály

Kolo se točí , čas běží v Karlových Varech jako všude jinde

Šemnice – pohled na Krušnohoří

Šemnická skála

Andělský hrad

Boží výhled z Andělské hory

Stanovice

Horní Slavkov

Když za Krudumem slunce zapadá

Do Sokolova se vracíme v ten nejkouzelnější čas – nejvyšší bod sokolovského Sokolského běhu republiky

Ze Sokolova do Sokolova