Běhání s přáteli, o samotě a Velikonoce

Na běhání je skvělé, že si ho můžete užívat sami i s přáteli. Když máte chuť si vyčistit hlavu a být chvilku sami, vyrazíte ven sami. Běžíte, rozjímáte, vnímáte, jak kolem vás proudí život. Když máte chuť si vyběhnout s někým blízkým, domluvíte čas a místo a můžete si to samé užívat společně. Někteří z nás zaměnili lidské přátele za pejsky a tak vznikl canicross.

Obyčejně mají běžci problémy s pejsky, kteří si chtějí „hrát“, aspoň podle jejich páníčků či paniček. To jsou ale pejsci, kteří nemají to „štěstí“, že by je jejich páníčci a paničky „nutili“ běhat a závodit s jinými pejsky, respektive s jinou dvojicí pes a pán/ička, nebo se smečkou zapřaženou za různá hejblata, na nichž se veze, či za nímž běží či různě vlaje pán či panička. 

Osobně se mám s pejsky rád, i když se mě jich pár už pokoušelo ochutnat. Vždy jsem v tom byl ale na vině já. Poprvé to bylo, když mi bylo 13. To jsme ještě s jedním kamarádem pomáhali známým na zahradě, ti měli Alíka, s nímž jsem normálně dobře vycházel. Ten den ale Alík neměl náladu, byl jsem na to upozorněn, ale nedbal, s Alíkem jsme se měli rádi. Sednul jsem si k němu na bobek, chtěl ho pohladit a v tu chvíli Alík vystartoval a než jsem se nadál, měl jsem prokousnutou tvář. Všichni se na chudáka Alíka vrhli a pěkně mu vyčinili, ale on za nic nemohl, to já jsem nedbal jeho špatné nálady. S lidmi je to stejné, jsou dny, kdy i ten nejmilejší z nejmilejších nemá náladu a když mu narušíte jeho prostor, vystartuje. Pak se chudák stydí a omlouvá, přitom bychom se měli omluvit my, že jsme nedbali na výstražné signály, které vysílal.

Podruhé jsem si neporozuměl s jedním vlčákem. To jsem jezdil na takovém rozdrkocaném kole, nebylo ani moc namazané – tedy vůbec. Při každém šlápnutí pěkně kvičelo. Ten vlčák se mohl vždy vzteknout, když jsem na kole projížděl kolem. Vždy jsem měl štěstí, byl zavřený za plotem a já si z něj ještě utahoval. Jednou zavřený nebyl a raf ho, už si pochutnával na mé šunce :). Taky to tenkrát chudák schytal nevinně. Jenom si se mnou vyřizoval účty za dřívější výzvy: „Trhej, trhej, rád bys, viď!“ a podobné průpovídky, takže při první příležitosti jen udělal, k čemu jsem ho vyzýval. 

Od té doby beru psí kamarády jako sobě rovnocenné. Když běžím okolo, slušně pozdravím (to mě naučil PetrS, ten když běží podle plotu, za nímž poňafává psík, tak uctivě pozdraví: „Dobrý den“ 🙂 a pokojně běží dál). Když míjím při běhu pejska, který pobíhá daleko od svého pána, dám pohledem na srozuměnou, že ho vnímám, že ho uznávám jako bytost a většinou se jen na mě také podívá, v lepším případě si přijde pro pohlazení a pak oba jdeme tedy spíš běžíme svou cestou.

Samozřejmě člověk může narazit při běhu na psa, který je nemocný, nebo nějak vystresovaný a který na člověka zaútočí. V tu chvíli by si měl člověk zachovat chladnou hlavu, dát mu najevo, že není nepřítel, ale také že se ho nebojí. V krajním případě nastavit ruce jako první bod přímého střetu. Rozhodně není dobré se v té chvíli shýbat jakoby pro kámen nebo klacek, či sahat do kapsy pro pepřový sprej, s nímž někteří běhají. Než tohle uděláte, máte pejska na krku. V lepším případě, když se vám podaří pepřák vyndat z kapsy včas, jako na potvoru fouká vítr proti vám, takže ve chvíli, kdy ho použijete, nevidíte. 

Při setkání s útočícím psem by se člověk měl chovat stejně, jako v případě, že na něj zaútočí člověk. Protože útočící člověk je také zvíře, stejně jako ten pes, taky v tu chvíli nevidí, neslyší, nedbá pokynů a výstrah. Jedná podle instinktu a jediné, co je třeba použít k obraně, je váš instinkt. 

Ale to jsem trošku odbočil. I když ne. Vzpomínáte si na ten příběh, který předcházel Velikonočním svátkům, po nichž byl obětován beránek Boží? V tom příběhu se Ježíš, který byl vzorem dobroty a lásky k člověku tak rozčílil, že vyčistil, tedy spíše udělal pěkný nepořádek v domě otce svého, když tam zpřevrhal a rozházel stoly a to co bylo na nich a to jen proto, že se to vše odehrávalo v chrámu. V normálním případě by to neudělal, ale byl pod velkým tlakem, věděl dopředu, co musí udělat, měl z toho přirozený lidský strach a ten strach ho na chvíli ovládl. A ve chvíli, kdy jsme ve stresu, jednáme jeden každý z nás zcela proti své přirozenosti. Stejně se chová každý živočich, co jich po zemi běhá. Je-li v klidu, můžete projít kolem lva a nechá vás být. Pokud se však bude cítit ohrožen, zaútočí. 

Právě prožíváme svátky Velikonoční, měli bychom si v nich odpočinout, chvilku spočinout v klidu, nechat čas plynout, nic nehonit, nikam se nehnat a prostě jen tak být, být a radovat se z toho, že můžeme běhat, dýchat, zpívat, smát se, radovat se a to vše dopřát i druhým.

Přeji vám, vašim přátelům, i těm psím, krásné a klidné Velikonoce.