Když mi byla učiněna nabídka zaběhnout si maraton v Beirutu, neváhal jsem ani vteřinu a řekl ano. Až pak mi začalo docházet, že Libanon, země, v níž Beirut leží, není zrovna nejklidnějším místem na světě, spíše naopak, že je to místo, kde to hodně třaská.
Ani to mě však neodradilo se těšit a hledat si informace o místě, kterým šly dějiny. O místě, kterým šly hodně dávné dějiny. O místě, kde se tvořily novověké dějiny. O místě, kde se na několik desetiletí zastavil čas, protože zde vládli Syřané, zrovna tak, jako u nás vládla strana sovětů.
Libannon – Beirut, země a město velkých protikladů
Dopoledne sjíždět na lyžích kopce vzdálené, něco přes hodinu cesty autem a odpoledne se válet na mořské pláži. Zdá se vám to přehnané? NENÍ. V Beirutu to můžete zažít, bohužel ale v létě a ne v zimě, kdy jsme do Beirutu doletěli s Jirkou Nečáskem my.
I tak je to však příjemná představa. A tak poté, co jsme si chvilku schrupli (přiletěli jsme ve 3 ráno), pro nás přijel Jan Čížek – ambasador České republiky v Libanonu a zavezl nás nejdříve do „maratonského expa“ abychom zde umístili banner PIMu a letáčky v angličtině, němčině a francouzštině, zvoucí k účasti na Hervis ½maratonu, Volkswagen maratonu či podzimní Grand Prix v Praze. Pak naše kroky, respektive jízda vedla do Byblosu, města, které prý dalo jméno Bibli. Dnes jen nábřeží a pár historických staveb dává vzpomenout městu, které obývali bájní Féničané, jak naznačují vykopávky, které se zde zrovna provádí.
Byblos
Je krásné, slunečné odpoledne. Moře voní po soli, sluníčko příjemně hřeje, ale na obzoru se objevují první mraky, předzvěst, že předpověď, že náš pobyt zde bude provázet spíše déšť než slunce, začíná nabývat reálné obrysy. Kráčíme po historické dlažbě kdysi hrdého města, projdeme tržištěm, které zeje skoro prázdnotou, a začínáme se vracet k přístavu.
Obdivujeme se stromům obsypaným pomeranči. Jsou skoro čtyři hodiny místního času, doma je o hodinu méně. Naše kroky míří do restaurantu Pepe, který navštívil třeba i Václav Havel či Francois Mitterand a jiné a jiné slavné osobnosti světa, o čemž svědčí desítky fotografii na stěnách.
Jan pro nás objednává hummus – vyhlášené libanonské jídlo z cizrny a spoustu dalších specialit. Prostorný stůl je pokryt samými dobrůtkami libanonské kuchyně. Oči přeskakují z jedné na druhou, nos nasává vůně a ruce se jich začínají pomalu chápat a vkládat do úst.
Vůně se prolínají s chutěmi, sliny tečou, k tomu na podporu trávení skvělé libanonské pivo a pak víno. Den skoro končí, mraky začínají na obloze převládat, ale i tak je západ slunce přímo pohádkový.
Je čas se zvednout. Za pár hodin nás čeká jako VIP hosty Beirut marathonu slavnostní večeře, pořádaná Beiruth Marathon Asociation (BMA).
Slavnostní večeře BMA
Úvod večeře obstarají pozdravy May Faysal El Khalil – prezidentky BMA, starosty řeckého města Marathon, Paula Tergata – bývalého vynikajícího světového vytrvalce a maratonského rekordmana, kteří od May Faysal El Khalil přebírají sošku, která je jakýmsi oficiálním maskotem marathonu.
Stejnou soškou je oceněn i český ambasador Jan Čížek, který se nemalou měrou podílí již řadu let nejen na rozvíjení dobrých vztahů České republiky a Libanonu, ale i na propagaci kulturních, sportovních, obchodních i společenských aktivit mezi oběma zeměmi. Podle toho, čeho jsme svědky, dělá opravdu skvělou práci.
Mezi všemi těmi ceremoniemi běží video z minulých ročníků Beirútského maratonu. Oficiální část přechází do neoficiální a my se začínáme cpát zase libanonskými pochoutkami.
Rozběhání nad Beirutem
V pátek dopoledne máme naplánován krátký běh s Janem, Jirkou a Jakubem, klukem, co poběží v neděli společně s Jirkou 10 km, zatímco já s Janem budeme bojovat na čtyřnásobné vzdálenosti s tratí, s počasím a výčitkami svědomí, že jsme přípravě dali co proto.
Ale na to je ještě čas. Běžíme, pod námi se rozkládá Beirut, občas potkáme nějakého staršího chodce – lidé tady spíše chodí, než běhají a tak se udržují v dobré fyzické a psychické kondici. Na vše dohlíží zde všude přítomný ozbrojenec se samopalem.
Buď je to ochrana zdejších ambasád, nebo vládní voják, voják z jednotek OSN, které zde dohlížejí na vzájemnou bezpečnost mezi křesťany na straně jedné a muslimy, zastoupené dosti často příslušníky Hisbaláhu, na straně druhé.
Běhání po Hamře a noční procházka mezi hlavněmi samopalů
Měli jsme jít ještě na oficiální večeři, ale docela rádi jsme ji oželeli a šli jsme konečně poznávat město. Hlavně v noci, za dozoru všech těch kluků se samopaly a obrněnými vozy skoro na každém rohu, to nemělo chybu.
Taky jsme působili „trošku“ jako exoti, alespoň se na nás ti kluci ozbrojený tak koukali.
Je fakt, že jsme byli jediní, kdo mezi těmi ohradami, za nimiž se skvěly buď vypálené domy, vykopávky nebo nově se rodící stavby, chodili.
Došli jsme až do centra Beirutu, k nové mešitě, kterou nechal postavit společně s dálnicí a novým letištěm bývalý předseda vlády, kterého bůhví kdo před čtyřmi lety i se všemi členy jeho ochranky, ministrem financí a pancéřovaným autem vyhodil osm pater do výšky.
V místě výbuchu, které se nacházelo mezi dvěma vysokými budovami, které ještě účinek velmi silné nálože zvýraznily, se prý ještě dva roky potom nacházela 5 metrová sluj. Šílená představa.
Mešitu postavil nádhernou, prý by se měla stát jeho hrobkou. Mešitu jsme si obešli, obhlédli zvenčí výklady obchodů, prošli kolem vyhlášených restaurací a ještě vyhlášenějších hodin a vydali se zpět do hotelu Commodore, kde jsme spali.
O půl noci jsme zalehli a měli za sebou polovinu pobytu.
V sobotu ráno nás čekala snídaně. Po ní jsme měli chvilenku čas a tak jsme si vyšli na pár minut na druhou stranu od hotelu. Ráno tu bylo přeci jen živěji než v noci.
Tiskovka, pop maratonský rekordman Paul Tergat a BŠMŠ ve světle ramp
Od 11 hodin byla tisková konference, na níž mě kromě jiného zaujal pop, který byl kdysi držitelem libanonského rekordu na maraton. Paul Tergat, který dokázal, že neuměl jen dobře běhat, ale že umí i dobře mluvit. Projekt libanonský olympijský vítěz – představení skupinky dětí, které byly vybrány a jímž bude poskytnuta veškerá podpora, aby se mohly v roce 2020 stát olympijskými vítězi, tedy alespoň někdo z nich.
No a pak mých pár chvilek slávy. Asi se mi už nikdy nestane, abych byl uveden na podium jako člen elitních běžců a běžkyň, což také dokazoval článek v oficiálním Media Guide 2009 a Running Sporting Lifestyle Magazíne, kde bylo uveřejněno moje CV a hlavně kde bylo v angličtině napsáno: A více se dozvíte na www.bezeckaskola.cz.
Ale ono se není zas tak co divit, když na stránky Běžecké školy už přišli lidé z 58 zemí světa. Ale stejně jsem zvědav, kolik přístupů budu mít na školu z Libanonu, Keni, Tuniska či Turecka :).
Po tiskovce následoval oběd pro elitu a hosty maratonu. Po něm jsme s Jirkou vyrazili k pobřeží a ke skalám, ležícím právě na pobřeží na severozápadní straně Beirutu.
Skály krásný, akorát počasí se rychle zkazilo a prudký déšť a vítr nás zahnaly do jednoho z hotelů, kde jsme pak seděli hodinu a půl a čekali na Jana s řidičem, kteří nás měli dopravit do letištního hangáru na Pasta party.
Nejspíš to způsobila ta prudká změna počasí, ale v době čekání v hotelu jsme se s Jirkou cítili spíše na odstřel, než jako ti, co mají druhý den běžet 10 km respektive maraton. Naštěstí ale tahle nevolnost nás do doby, než jsme šli spát, přešla.
Pasta party v letištním hangáru
V hangáru bylo chladno, letadlo vymóděné do barev Beirut marathonu, přiměřeně lidí a pasty a děsnej rachot. Prostě jak už to na pasta party bývá, tedy kromě toho letadla, to jsem viděl na pasta party poprvé.
Pojedli jsme pasty, seznámili se z dalšími lidmi z ambasády, poznali českého vojenského přidělence Jana Ryšavého, který přijel ze Sýrie, aby si také střihnul maraton a dokázal, že je v dobré fyzické kondici.
Po jídle jsme všichni spěchali rychle zalehnout, protože nás čekal, aspoň s Jirkou, hooooooooooodně dlouhý den.
Vstali jsme v půl 5. Došli na lehkou snídani. Sbalili svršky a spodky a nastoupili do autobusu. Tedy ten autobus bych vám přál vidět.
Běžet čtvrtí, kterou obývá Hisbaláh je zážitek na celý život
Dojeli jsme na místo startu, do něhož zbývala hodinka. Než se člověk 3x vyčůral, trošku poběhal, už tu byl.
Dal jsem si věci do stanu pro elitu, začlenil se do ni a za chvíli byl pohlcen davem čítajícím cca 600 běžců a běžkyň, kteří všichni, elita, neelita, chtěli stát na startovní čáře. Ozvala se slova libanonské hymny a za minutku už jsme pelášili o sto 600 vpřed dalšímu dobrodružství.
Prvních 15 km se točilo čtvrtí obývanou Hisbaláhem. Na každém sloupu visel plakát usměvavého, černovlasého, kudrnatého muže, s jiskrou v oku. Ty pak na každých 200 m hlídal jeden takový s kulometem, v křížení ulic to jistil jeden obrněný transportér.
Jeden byl skutečně klidný, o jeho bezpečnost bylo vskutku skvěle postaráno. I když to vypadalo opravdu nevšedně a nepříjemně, necítil jsem se tady v jakémkoliv ohrožení. Prostě jsem to bral jako fakt, jako něco, co k tomuto městu prostě patří.
V plánu jsem měl běžet na čtyři hodiny, prostě věděl jsem, že se 60ti km (dílem vinou chřipky a pak nedostatkem času), odběhanými za dva měsíce, žádné zázraky čekat nemůžu.
Plán je jedna věc, skutečnost jiná, však to znáte.
Běžím, běžím, běžím, kouknu na suuntíky, první kilometr dobrý – něco okolo 5:30, druhý 5:20, třetí 5:10.
Na 10. km průměr 5, na 15. a 20. ještě stále průměr 5 min/km.
Tempo jsem držel ještě na 25. km, ale pak už mě začaly bolet nohy.
Počasí bylo však příjemné, cca 15 stupňů, chvilku pršelo, chvilku nepršelo, tak akorát, aby to člověka vždycky probralo z letargie.
Po většinu času jsem běžel sám. Trať asi jako když jsme běhali na Zbraslav a zpět. Těšil jsem se, jak si budu fotit památky, ale kde nic tu nic, jen silnice, nejdřív po levé, zpátky po pravé ruce celkem nudné moře.
Zhruba po 5ti km reprobedna s muzikou. Ta člověka taky trošku rozparádila, hlavně speciální skladba Marathon, marathon, marathon, hraná dobře rytmicky a i ve zpěvu byla cítit síla, fakt nářez.
Občerstvení: voda, gatorade, banán a hlavně datle, ty mě přímo nadchly, fakt dobrý, při maratonu už nic jiného jíst nechci.
Po pětadvacítce jsem zvolnil, přeci jenom manko v tréninku se ozvalo, rozeběhl jsem se až zase, když jsme vběhli na dálnici. To už do cíle zbývaly jen 3 km. Doběhl jsem, dle svého času za 3:46:20, oficiální se ještě na stránkách maratonu nikdy nenašel.
V cíli jsem dostal tašku s triky a medaili a vydal se hledat stan elity. No bylo to docela dobrodružství, nakonec jsem ho našel.
Raději bez komentáře, protože nechci organizátorům škodit, ale i ten stan dokresloval skutečnost, že na jedné straně dali spoustu energie do toho, aby na maratonu měli co nejvíce zajímavých lidí, na straně druhé zapomínali na to, že závod dělají závodníci, ne popové hvězdy, premiéři a prezidenti.
Prostě i tady se ukázalo, že je Libanon a Beirut svobodný (a tudíž nezralý) jen pár let, a že stejně tak jako u nás jim bude trvat ještě dlouho, než se s tím vším naučí žit. Prý to trvá 60 let, takže jim to bude trvat ještě 56 a nám 40 let! (běželo se v roce 2009)
K mešitě, hodinám, k místu výbuchu a na večeři
Odpoledne jsme s Jirkou vyrazili naposledy do města. Zažili ho jak v zapadajícím slunci, tak v záři lamp. Dali jsme si poslední libanonskou večeři. Znovu se přesvědčili, že je to země/město, kde v jedné ulici uvidíte historii, pozůstatky války a rodící se krásné město. Kontrast střídá kontrast. Stejný kontrast se odehrává v chování lidí.
Svou bejrútskou pouť končíme s Jirkou v ambasadorově rezidenci, kde je na naší počest uspořádána večeře. Pojíme bramborový salát, nabídneme si z dalších připravených pamlsků, popijeme plzeňského piva a v jednu hodinu v noci nás odváží domovník na letiště.
Startujeme v pondělí ve 3 ráno. Na Ruzyňském letišti přistáváme po šesté. Venku mrholí a je asi 7 stupňů. V zavazadlech vezeme skvělé oříšky a ve vzpomínkách spoustu nezapomenutelných zážitků.
Dobrý den, krásný zážitek, který má v tuto dobu ještě vyšší historickou cenu. Je jasné, že to co dokážeme vytvořit a přijmout či neuhnout je nádherné. Je to Vaše a duši to budí líbeznost, pokoru a touhu ještě něco podobných rozměrů zažít a dát inspiraci okolí.