Psal se rok 2014, byl březen, čas oběda, já právě snědl řízek (ne jeden) a nastupoval prasečí efekt. „Nažrat se a jít si lehnout“. Lehnout jsem si nešel, protože bylo potřeba provětrat děti, a tak se šlo na hřiště. Když jsem si zavazoval boty, musel jsem se nadechnout, jako bych se chystal lovit perlorodky, na čele mi naběhla žíla, kalhotám v pase pomáhal pásek udržet knoflík na svém místě a šlo se.

Robert Král

Kamarád s dětmi na hřišti mi povídá, že by potřeboval zlepšit kondici pro hraní hokeje a hledá někoho na běhání. Já si v duchu říkal „Kamaráde, tak se mnou jsi to vyhrál. Chcípnu po pár metrech a bude z toho ostuda“. Slovo dalo slovo a první výběh. Po třech kilometrech jsem myslel, že ho zabiju, jak mi bylo zle. Řekl jsem mu, že to balím a jdu domu, že na to kašlu, prostě že už nemůžu. Kamarád mi povídá „Dáme ještě 1 km, na vůli, pojď!“ Šel jsem. Když jsem doma v baráku jel výtahem do 7. patra, chtělo se mi zvracet. Chystal jsem se zhubnout, ale pořád nepřišel ten správný impuls. Jednoho dne u zákazníka jsme měli někam popojet autem. Bylo nás pět a pán, co měl pupek jak záložní padák, mi povídá, že si mám sednout dopředu, protože mám větší břišní bachor než on a vzadu je málo místa. Tak ten mě dorazil. Tak takhle teda ne. Něco se ve mně zlomilo a pak to šlo jako na drátkách. Nastoupila očistná kůra v podobě cereálií, zeleniny, ovoce, bílého masa, saláty. Doma na mě koukali, co to do sebe soukám, kde mám své klobásky a slaninky, večer brambůrky a oříšky..

Další výběh s kamarádem jsem zakončil zadřeným podvozkem (odřená třísla), a tak jsem začal pochybovat, o čem ten běh vlastně je. Nedalo se nic dělat a koupil jsem si funkční prádlo, boty a šlo se na věc. Je pravda, že již od začátku bylo potřeba snížit váhu, protože jsem s sebou nechtěl vláčet pozůstatky mého bývalého obžerství. A ti, kdo mě znají, ví, že sníst tři obědy nebylo pro mě žádné přemáhání. Už dávno jsem se chtěl vyrovnat kamarádům, které jsem znal z dob dřívějších, kteří si s lehkostí jim vlastní pohopsávali na maratonech a já se závistí sledoval na veřejných sítích, jak jsou šťastní, usměvaví a plni energie. 

Když jsem začal běhat, všichni si ťukali na čelo a říkali, že jsou zvědaví, až jim bude padesát jako mně, jestli je taky tak něco zblbne. Nehleděl jsem na posměšky kamarádů, kteří rádi vzpírali půllitr v hospodě a se kterými jsem občas na pivko zašel, a začal zkoušet, co moje tělo vydrží. Něco jsem si přečetl z internetu na Běžecké škole, něco pochytil z povídání o běhání od kamarádů, shlédl nějaké to video, jak se má běhat atd… Postupem času mi běhání přinášelo pocit jakési meditace, klidu a vyrovnaného pocitu, přestal jsem se nervovat a začal se cítit prostě bezvadně. Ano, občas něco bolí, ale není mi dvacet a musím si tyhle věci hlídat. Když jsem se po půlročním běhání dostal na 30 km v jednom výběhu a za pár měsíců měl na tachometru kilometrů přes 600, začal jsem si věřit a za podpory kamarádů (modří již vědí :-D) se přihlásil na první půlmaraton.

Můj první závod v Ústí. Strašně jsem se těšil, protože jsem byl připravený a byl si na 100% jistý, že to uběhnu v pohodě. Vůbec mi nezáleželo na čase, jen jsem pokukoval se dostat pod dvě hodiny, nějaká meta být musí, bez motivace to nefunguje. Běželo se mi pěkně. Poctivě jsem se zastavil na každé občerstvovací stanici, ale i tak jsem na 17. km začal tuhnout (asi jsem i tak málo pil) 

a i když jsem se do sebe snažil dostat, co mi přišlo pod ruku, bylo pozdě a už se to nezlepšilo. Ale dorazil jsem se ctí, nezraněný, v čase lepším než jsem chtěl a opojený pocitem štěstí. Atmosféra závodu člověka pohltí a běží se fajn. Od kamarádů spoluběžců jsem dostal pochvalu a to mě povzbuzuje stále kupředu. 

Takže slovo pro běh „Nikdy“ se postupem času, vůlí, odhodláním, zhubnutím 20 kilogramů, podpory rodiny, změnilo na „Navždy“. Pokud zdraví dovolí, nenechám si tuto aktivitu vzít. Tímto bych chtěl všechny, kteří uvažují o tom, něco změnit tímto směrem, podpořit a říci, že to lze. Jen je potřeba začít. Nikdy není pozdě.