Běžcem otci na vzdory

Běhám, tedy jsem. Když jsem začal skutečně běhat, čímž myslím, že jsem přestal utíkat, když mě nachytal hlídač na švestkách či na třešních nebo poté, co si otec usmyslil, že jsem neudělal, co mi nařídil udělat a rozhodl se to řešit jednou pádnou na zadek, změnil se mi svět.

Vtipné na tom bylo, že skutečně běhat jsem začal nejspíš ze vzdoru k otcovské autoritě poté, co mi běhat zakazoval a měl mě k tomu, abych chodil na kytaru, což však nešlo, neboť obě tyto činnosti se jaksi v mém týdenním rozvrhu scházely v jeden den – v sobotu.

Bylo to ještě v době, kdy se chodilo do školy i v sobotu. Kytara byla sice nepovinná, ale zato se platila. Běh byl taky nepovinný, ale neplacený a bavil mě daleko více než „Ovčáci, čtveráci“, a Yesterday mě můj profesor nechtěl učit, dokud se nevypořádám s těmi Ovčáky. Takže jsem prostě vzal z domova a z kytary roha a začal se učit běhat a běhám pořád, a začalo to tak nevinně – útěkem před výpraskem.

Takže bych měl svému otci tímto vlastně tam nahoru poděkovat, že mi v běhání bránil tak, až mě k němu dohnal. Třeba ale chtěl, abych začal dělat něco pořádně, pokud ano, tak byl pedagogickým géniem, není totiž lepší způsob jak vás k něčemu přivést, než vám to zakázat.