Běžec bez hranic a navždy

Nevím, kdy jsem v životě běžel poprvé, už je to hrozně dávno. Nejspíš to bylo v okamžiku, kdy jsem se poprvé zvednul na zadní, kdy mě váha hlavy naklonila dopředu a já se s rukama před sebou, abych neskončil na čumáku, poprvé rozběhl.

V tu chvíli jsem zcela instinktivně zjistil, že běh je kontrolovaný pád, ale také to, že svět je mnohem větší a pestřejší, než jak jsem jej - dosud plazící se po podlaze - znal.

Postupem času jsem zjistil, že když se napřímím, tak nemusím pořád utíkat, ale že tak zpomalím svůj let dopředu a začnu, jako ti ostatní kolem mě, chodit.

Teď to teprve začalo být panečku zajímavé. Konečně jsem si mohl všechno okolo sebe v klidu prohlédnout, osahat, očichat, ochutnat a ne jen kolem toho prolétnout jak padající hvězda.

Není divu, že mě běh a chůze od té doby provázejí životem, vždyť mě doslova a do písmene ukázaly svět. Nikdy jim za to nepřestanu být vděčný.

Náš příběh označujeme jako běh našeho života, a můj životní příběh je běh na hodně dlouhou trať. Takže není nic divného, že jsem se stal ultramaratoncem.