Běžte a zůstaňte věrní své cestě

Někomu, kdo potřebuje v životě stále nové a nové výzvy, nové cíle, se bude zdát můj život jako jedna velká nuda.

 Jen si to vezměte: v září mi bude 70 let a z toho 59 let běhám. Přesto bych neměnil.

Neměnil bych, protože žádný den, který jsem prožil s během, který jsem prožil na cestě, nebyl stejný.

Většinu z těch více jak 240 000 kilometrů jsem odběhal a odchodil po Česku a poznal na nich, že tráva není nikde zelenější, krávy vypasenější, lidé veselejší, smutnější, optimističtější či nakrknutější…

Že všude u nás je krásně, jen někdy, podle našeho momentálního rozpoložení, víc nebo míň.

Že všude je chleba o dvou kůrkách, mléko přímo od krávy či od kozy je cítit jinak (zemitěji), než to z obchodu, a že hlad je nejlepší kuchař, nebo že když umíráte žízní, tak i voda z potoka chutná jak živá.

I když mi nebylo každý z těch dosud prožitých 25 430 dní vždy do smíchu, tak se považuji za šťastného člověka a žádný z těch dnů bych za nic na světě nevyměnil, už proto ne, že kdyby jich nebylo, nejsem, kdo jsem a nežijí dnes život, jaký žiji. Nikdy bych nepoznal svou skvělou (i když občas na zabití) ženu a nemohl bych spolu s ní lidem dávat naději.

Naději, že když budou věřit ve svou šťastnou hvězdu a vytrvale, krok za krokem, za ní půjdou, poběží, tak prostě to štěstí, unavené tou dlouhou štrapací, sedne i na ně.

Takže běžte, nekličkujte, věřte…, a ono to půjde.

P.S. Jen mě ještě napadlo, že když jsem naběhal za 25 430 dní, co jsem na světě, více než 240 000 kilometrů, tak to vychází skoro 10 kilometrů na den. To asi není normální, ale zase na druhou stranu, jsem jinak zdráv a fit, a o to taky běží.