Bosoboty jsou životní styl, který bychom chtěli žít, aneb tempo není v hlavě, je v botách

Všichni to známe, jedna věc je předsevzetí, druhá pak realizace. Napadlo pár milimetrů sněhu, je pod nulou. Včera jsme si dal ve fitku trošku do těla, a tak jsem si řekl, že to je správný čas obout bosoboty (aby mě nehonily), a vyzkoušet je v mrazu a na sněhu.

Běžím si, kochám se pohledem na vločky poletující mi před očima. Voda v Ohři líně plyne na své cestě k moři, aby se za pár let, možná zase ve formě sněhových vloček, snesla na tato místa.

Prostě zemský ráj to na pohled.

Běžím si, nikam se neženu, nic mě nežene, a v tom odkudsi přilétla myšlenka: hele, ty konečně běžíš tak, jak sis už tisíckrát v životě říkal, že poběžíš. Že poběžíš, nikam se nepoženeš, protože není důvod se někam hnát, zvlášť v tento adventní čas, kdy má člověk tendence spíše rozjímat nad tím, co je, co není, co by mohlo být. Prostě takové to sladké nicnedělání, na jehož konci, odehrává-li se v běhu, je úžasný pocit lehké únavy a chuť na svařák nebo na grog.

Běžím si lehce prohnutý jako luk, líně odvaluji – a vtom druhá myšlenka. Koukám kolem sebe, jestli ony tu nemají nějaký slet, ale nikde nic, asi budou v mé hlavě. No nic, to jsem trošku odběhl od tématu. Tak zpět k oné myšlence. Došlo mi, že sebevážněji míněná rozhodnutí „dnes poběžím pomalu“ končí už ve chvíli, kdy si člověk obuje běžecké boty.

Zkrátka a dobře, je to v těch botách, jako by do nich výrobci zakódovali podprahovou informaci: jakmile si vás on či ona obují, tak jim nedovolte běhat pomalu, protože vy tu nejste od toho, aby se flákali, ale aby makali, protože my nevyrábíme boty pro nějaký flákače, kochající se během po lese, kde je (vás) nikdo nevidí, my vyrábíme boty pro vítěze a potřebujeme, abyste spolu byli vidět na stupních vítězů!

No nějak tak to bude, protože když si obuji bosoboty a vyběhnu, tak mě nic nenutí do tempa, ba naopak si v nich uvědomuji, jak se celé tělo při každém došlapu, při každém odvalení lehce propne. Při došlapu od palce až po hlavu, při odvalování od paty až po temeno.

Běžím si, protahuji se, dýchám si a užívám si, že jsem, že žiji, vracím se do doby, kdy jsem byl děcko, kdy mi bylo putna všecko.

Takže, když někde uslyšíte „bosoboty nejsou jen boty, je to životní styl“, tak tomu věřte, je to životní styl, který bychom všichni rádi žili, ale protože většinu života strávíme v botách, co nás někam ženou, tak toho nejsme schopni.