Být první po startu je fajn, ale důležitější je být první v cíli

Hodně „vytrvalců“ se vyznačuje skvělým startem, ovšem ten je jim houby platný, pokud nemají dobrý střed, aby jim pak dobrý finiš zaručil místo na stupních vítězů.

Něco o to vím. Před současným Mezinárodním Pražským maratonem proběhli čtyři ročníky Pražského maratonu. Jeho start byl na Strahově. Před startem čtvrtého ročníku jsem byl namakaný a namotivovaný.

Říkal jsem si: „woe, ne že to zas napálíš jak debil“. No, co vám budu povídat, napálil jsem to jak debil :-(. Po třech kilometrech jsem si vodil kluky z Afriky (kdo se tím může pochlubit?), a na osmnáctém to balil, pro naprostou vyčerpanost.

Takže vím, o čem mluvím, když klientům radím: „zpomal“. Tedy hlavně na začátku, protože není důležité být první po startu první, ale důležité doběhnout do cíle s pocitem, že jsem do toho dal všechno, na co jsem v ten den měl a dosáhl výkonu, na který jsem se chystal, protože na co to bude stačit v pořadí, o tom nerozhodujete jen vy, ale i forma vašich soupeřů.

Takže, chcete-li dobře běhat půlmaraton, maraton, ultramaraton, měli byste být dobrými letci, ale jen pokud jde o běžecký styl, váš běh by měl připomínat let motýla, ne čmeláka nebo chrousta, z vaší tváře by mělo vyzařovat uvolnění, ne křeč, vaše nohy by se měly s povrchem, po němž běží mazlit, ne se jej snažit rozdupat. 

A jenna závěr definice vytrvalce: „vytrvalec není ten, kdo se pyšní dobrým startem, ale ten, kdo se vyznačuje uvolněným startem, uvolněným během po celou trať, a o finiš se zajímá jen ve chvíli, kdy do cíle dobíhá se stejně dobrým vytrvalcem, tedy pokud se nechytnou za ruce a neproběhnou cílem společně.