Charón tě zve k sobě, zpomal

Tento článek vyšel na první verzi stránek Běžecké školy v červnu roku 2009, zaznamenal přes osm tisíc přečtení a zásadním způsobem změnil pohled na běh a běhání tisícům lidí, a jelikož téma je i po těch čtrnácti letech aktuální, darujeme mu druhý dech, protože o ten v běhání v první řadě jde.

Nejlepší způsob, jak můžete zlepšit váš běh, je postavit svůj tréninkový plán na tempu, které jste schopni v pohodě udýchat.

Tenhle příběh se opakuje dnes a denně, snad už posté čtu stejnou prosbu, v níž se snoubí touha poznat pravdu: „Proč se mi stále znovu a znovu děje to, co se mi děje?“ a zároveň vzdor: „Já to přeci jednou musím zlomit!“

O čem je řeč? O běhu, o nás, o všem, co v životě děláme. O kladení si cílů. O jejich reálnosti či nereálnosti. O tom, že cesta je cíl. O naší lenosti. O naší trpělivosti a vytrvalosti resp. netrpělivosti!

Všichni to známe, všichni víme, že pokud chceme něčeho dosáhnout, něčeho se dopracovat, musíme tomu něco obětovat. Většinou to znamená obětovat čas. Čas je však velmi drahá veličina. Jsme schopni a ochotni obětovat všechno. Peníze, bolest, kusy svého těla, ale čas, čas ne, nebo když, tak jen trošku. Vždyť čas, ten se přeci platí. A draze se platí. Čas holenku, ten ti nedám, ten nemám ani pro sebe.

A tak se snažíme dělat všechno tak, aby nás to stálo co nejméně času a tím ho nejvíce ve svém životě ztrácíme. 

Dnes mi jde konkrétně o běhání. O běhání v takovém tempu, abychom jej byli schopni ustát a měli při něm příjemné pocity. Tedy ne o běhání, kdy jsme červení jak raci hození do vařící se vody, o běhání, kdy nám lezou oči z důlků, o běhání, na jehož konci nemůžeme popadnout dech, o běhání, při němž máme pocit, že máme srdce až v krku a že už už nám vyskočí z těla. 

Nevím kdo lidem nakukal takový nesmysl, že jen takovéto běhání má smysl. Je s podivem, že devadesát procent lidí, kteří začnou běhat, začne běhat právě tímto způsobem. Jediným možným vysvětlením je to, že si myslíme, že čím rychleji budeme běhat, čím více tun a čím rychleji je navzpíráme, čím rychleji a intenzivněji pojedeme na kole nebo při spinningu, tím dříve budeme v dobré fyzické kondici, tím dříve bude naše tělo odpovídat našim estetickým představám – prostě dámy budou jako lusk a pánové jako fík. 

Bohužel dámy takto dosáhnou jen toho, že budou skutečně jako lusk, ale pohříchu zelené a ohnuté. Zelené od zlosti, že to zase není to, co chtěly, ohnuté od toho, že jejich tělo nebude schopné snášet zátěž na ně vloženou. No a u pánů to bude nemlich to samé, jen s tím rozdílem, že se budou dál roztékat jak zralý fík. Kila budou nerušeně dál přibývat, jejich postava bude mít čím dál tím více daleko do jejich vysněného tvaru a oni budou zase vymýšlet, jak přechytračí čas a ty, co jim říkají, že takto to nejde.

Jsem rád, že toto, co již řadu let říkám a píšu, začínám čím dál tím více nacházet v článcích autorů, kteří jsou uznávanými veličinami na rekreační a výkonnostní běh a zdravý životní styl ve svých zemích, ať už to je Thomas Wessinghage, Herbert Steffny, Frank Shorter či Jeff Galloway. 

I oni stále a znova odpovídají na podobné otázky typu: „Prosím pomoc, v jejich případě Help me nebo Hilfe, – běhám deset let, celých těch deset let běhám deset kilometrů a nejsem schopen, schopna uběhnout ani o krok více a přitom bych tak rád – ráda, uběhla jednou alespoň půlmaraton“.

Oni i já odpovídají také každému takovému zoufalci stejně: „Zpomal svůj běh a dosáhneš svého cíle a to velmi rychle!“ Je to paradox, já vím, ale přesto tím, že zpomalíte svůj běh a jedině tím, že zpomalíte svůj běh, dosáhnete toho, že budete schopni uběhnout více kilometrů.

Prostě je to o tom, že pokud chceme běžet vytrvale a dlouho, musí mít naše tělo pro tuto činnost stálý přísun energie. Když jí vyčerpáme během krátkého času a nevytvoříme tělu takové podmínky, aby mohlo čerpat ze svých nakumulovaných zdrojů – vašich glykogenových případně špekových zásob, tak se zastaví. Stejně jako se zastaví váš auťák, pokud mu dojde benzín nebo nafta a je jedno, jestli jezdíte Trabantem nebo posledním modelem Lamborghini. 

Způsob, který volí většina rekreačních běžců, způsob, kdy se snaží od začátku běžet tím nejvyšším tempem, kterého jsou schopni dosáhnout, není jen z hlediska rozvoje jejich fyzických schopností k ničemu, on je dokonce pro ně i zdravotně nebezpečný. Při každém tréninku totiž dochází na samou hranu svých fyzických schopností, což může mít za následek i zhroucení a kolaps. Běží tak doslova a do písmene vstříc Charónovi, který je pak rád převeze na druhý břeh, bohužel cena za tuto plavbu bude velmi vysoká, jejich život.

K posunu výkonnosti, volí-li tuto formu tréninku, nepomohou ani žádné potravní doplňky, ale jedině dlouhodobá mravenčí práce, v tomto případě doslova počáteční mravenčí tempo. Jedna svěřenkyně Thomase Wessinghageho měla problém, jak sdělit svému okolí, že neběhá tak pomalu, protože není schopná běžet rychleji, ale že takto běhá, protože jí to přikazuje její tréninkový plán. Nechala si vyrobit tričko, na němž stojí: „Běžím tak pomalu, protože mi to předepsal můj trenér.“ Pokud máte stejný problém, tedy cítíte se při pomalém běhu méněcenní, můžete následovat jejího příkladu. Každopádně zkuste ale alespoň na měsíc změnit svůj přístup ke svému běhání, zpomalte svůj krok, garantuji vám, že za ten měsíc budete schopni doběhnout dál než dosud a to za stejnou dobu, kterou jste až dosud běželi na maximum.

Splníte si svůj sen, uběhnete jednou pět či deset kilometrů, ½maraton, maraton nebo i něco delšího. A co je hlavní – Charón protentokrát ostříhá 🙂