Běh je stav, kdy tělo nepodléhá diktátu mysli, tedy v případě, že jej mysl neznásilní! Běh je stav, kdy jsme v přímém spojení s duší, stejně jako ve spánku, proto když končíme svůj běh, jsme nabiti energií a štěstím.
To je také důvod, proč mnozí, když ucítí dotyk běhu, dotyk blaženosti, dotyk svobody a harmonie, nejsou schopni, přestože trpí bolestí těla, přestat běhat.
Běh je droga a tak je nutné jej „užívat“ s mírou odpovídající stavu jeho těla – míře jeho fyzických schopností, přiměřeně tomu, co jeho tělo dokáže v daný čas a v daný okamžik zvládnout, aniž by docházelo k jeho poškozování – aniž by docházelo k sebepoškozování.
Smrt je stav těla a duše, který již živí nejsou schopni svými smysly vnímat. Smrt je stav ZA – za oponou, za oponou života – za oponou vědomí. Stav, jehož se živí bojí, protože si nedokáží představit, co se za tou oponou skrývá – co se za tou oponou odehrává.
Smrt je stav, jehož se mnozí bojí, protože neví a ani netuší, co přijde! Je to úsměvné, když si uvědomíme, že nikdo z nás neví, co stane příští rok, příští měsíc, příští týden, příští den, příští hodinu, příští minutu, příští vteřinu.
Smrt je mír a blaženost a odpuštění, tedy to, co živí celý život hledají, co poznali ve chvíli, kdy jejich předchozí život na zemi končil, co ještě vnímali v matčině těle, ale na co s prvním nadechnutím vlastními plícemi zapomněli. Možná i proto jsou mnohé porody tak těžké – dítě se brání, co mu síly stačí, opustit bezpečný prostor – stav bezpečí, kdy VÍ, kdy ještě ZNÁ, za stav, kdy už si bude pamatovat velmi málo, za stav, kdy bude dlouho hledat, co už mělo, co už znalo. Dítě tuší, že život na Zemi nebude žádné peříčko.
Smrt a běh mají jedno společné, a to stav těla, mysli a ducha – stav blaženosti, stav porozumění, stav harmonie, tedy to, k čemu člověk celý život směřuje – to, co měl, to, co dítě v něm znovu hledá.
Člověk touží zapomenout na všechny starosti světa, neboť jej jiní „moudří“ od jeho narození poučují, jak má žít, jak má žít, aby se zařadil, aby splňoval to, co od něj společnost žádá, aby jej měli všichni rádi, aby se stal ovcí, aby byl hodný a poslušný…
Když to nedělá, když nedělá to, co se má, tak je zlý a je nutné jej potrestat, zavrhnout – označit. Označit jako: divný, nepřizpůsobivý, hyperaktivní, odlišný… Oč lépe zní výjimečný, jedinečný, svůj…, přitom je to jedno a totéž, jen nazíráno z jiného zorného úhlu – z odvrácené strany slunce. Je to směšné o to víc, že slunce žádnou odvrácenou stranu nemá, tedy svítí na nás všechny svou přívětivou stranou, protože všichni jsme jeho děti.
Všechno zlo na zemi způsobuje nedostatek lásky. Jediné, po čem člověk bytostně touží, je láska, je upřímné a silné – přijímající objetí. Objetí, kdy se dvě těla obejmou a samovolně nechají, aby se propojila jejich nehmotná těla, jejich duše (přesně tak, jak se to děje ve filmu Avatar). Aby k tomu došlo, stačí velmi málo. Stačí k tomu, aby k sobě přistoupili dva zcela uvolnění jedinci, bez očekávání čehokoli, bez předsudků a takto si vzájemně nabídli svou náruč.
Blaženost je odpuštění
- Blaženost je odpuštění, odpuštění sobě – že nejsem dokonalý.
- Blaženost je odpuštění, odpuštění druhým – že nejsou dokonalí.
Co má společného běh a stáří?
Běh je zkušenost
Zkušenost, že to jde, že to běží, že je možné dokázat vše, co si člověk zamane. V poslední době se ke mně dostává stále více a více příběhů, kdy mi lidé říkají: „Je to podivné, je to přímo neskutečné, před nějakou dobou (nejčastěji se vyskytuje horizont tří let), jsem si vůbec nedovedl představit, že bych běhal, běh jsem doslova nesnášel. Pak jsem si přečetl, že běhat je tak snadné, že jediné, co pro to musím udělat, je zvednout zadek, že nutně nemusím celou vzdálenost běžet, že běh mohu s klidným svědomím proložit chůzí, a skutečnost je taková, že dnes se stal běh pevnou součástí mého života, součástí, bez níž si již svůj život nedokážu představit. Opravdu stačilo tak málo, opravdu stačilo jen zvednout ten, tehdy ještě hodně těžký, zadek! Dnes už má o 15, 20, 30, 40… kilo míň!
Stáří je zkušenost
Zkušenost, že jsme v životě něco prožili a to navzdory tomu, že nám mnozí nevěřili, navzdory tomu, že jsme si v životě sami moc nevěřili.
Když člověk doběhne maraton, má mysl prázdnou – má mysl bez předsudků. Právě NĚCO dokázal! Dokázal něco, v co ani on sám moc nevěřil.
Když se člověk dožije stáří, má v sobě zkušenost, že v životě běží málo co podle not! Že v životě málo co běží podle našich představ, že život je neustálá zkouška, ale že i tak stálo za to ten život žít!
Když se objímají lidé v cíli maratonu – ultramaratonu, jsou prázdní a šťastní. Jsou prázdní myšlenek, které je až dosud strašily, jsou prázdní myšlenek na neúspěch. Jsou šťastní, protože popřeli vše, co jim namlouvalo, že popřeli všechny, kteří jim říkali – TO NEDÁŠ, TO NEMŮŽEŠ NIKDY DÁT!
Stáří je projevem života, stejně jako úspěšné absolvování maratonu je projevem života. Stáří i úspěšně absolvovaný maraton představují v životě člověka mezník. Tím mezníkem je zkušenost – zkušenost, že všem navzdory, sobě navzdory – jsem něco dokázal. Dokázal jsem uběhnout maraton – dokázal jsem dožít až do stáří. Obojí je zkušenost k nezaplacení, neboť jediné, zač ji můžete získat, je jít do toho a udělat to!
Proto jsou děti obecně rády ve společnosti prarodičů, proto jsou lidé obecně rádi ve společnosti lidí, kteří poznali. Cítí, že prarodiče, lidé, co poznali, k nim nepřistupují s žádnými nároky, prostě k nim přistupují jen jako k člověku a člověk je tvor světla žijící z lásky.
Z lásky byl stvořen a s láskou by měl být propuštěn ze světa, když naznal, že jeho čas na Zemi se již nachýlil.
Běh a stáří jsou stavy, kterým ti, co je nezažili – nepoznali, nerozumí a tak je odmítají jako bláznovství. Je to jen a jedině k jejich škodě, neboť běh i stáří znamenají ZKUŠENOST. Zkušenost, ke které člověk musí dožít či doběhnout. Zkušenost, kterou musí na vlastní kůži POZNAT!
Bláznovství je odmítání vlastního poznání, vlastního prožitku. Bláznovství je nevydat se na cestu k poznání, protože mi někdo řekl: „TO NEJDE!“ a nedokázal mi vysvětlit PROČ!
Vysvětlit PROČ může znamenat, že druhého nechám jít jeho vlastní cestou, zažít jeho vlastní zkušenost, protože bez vlastního poznání nepřijde POCHOPENÍ!
Skvelé!!!
Toto je zásadný text. Sme pradávni bežci a beh je naša meditácia nad životom. Je ako skvelá, dlhá pieseň.
Vďaka!