Cíl dosažen! Co dál

V životě člověka celkem běžný jev. Celé roky máte před očima nějaký cíl, toho v jednom okamžiku dosáhnete a najednou nevíte, co dál. Ještě horší je to v situaci, kdy máte cílů více a těch se vám podaří dosáhnout téměř současně.

Najednou máte pocit nevysvětlitelné prázdnoty. Měli byste se radovat, jásat, skákat dva metry vysoko a vy sedíte a čučíte do země, nic vás nebaví, i to běhání, které vám bylo před tím motorem, najednou už je jakoby o ničem. Sedíte, čučíte, vaše okolí, které bylo zvyklé, že je pro vás běhání, plavání, chození, ježdění na kole, prostě pohyb, vším, je zaskočeno. Chce vám pomoci, ale naráží jen na stěnu, kterou neumí prorazit. Čím víc se snaží, tím se více stahujete do sebe. Nevíte proč, cítíte, že ti, co vám chtějí pomoci, to myslí upřímně, protože vás mají rádi a trápí se vaší změnou. Nerozumí jí, jak by jí mohli rozumět, když jí nerozumíte ani vy. 

Přitom tohle všechno je naprosto přirozený stav, který se dostavuje vždy ve chvílích triumfu, naplnění něčeho, oč jsem léta usiloval, co bylo mým životním motorem. Ne, nejste divní, prostě to vše v sobě musíte nyní vstřebat, v klidu to absorbovat, abyste si mohli stanovit nový cíl, novou cestu, po níž se vydáte a která bude vaším novým motorem. 

Pokud dosáhnete svého zrovna v době, kdy je venku stále pošmourno, vlhko, zima, klouže to, prostě nechce se vám ani vystrčit nos, může to být pro vaše okolí o to víc deprimující. Vy to ani nevnímáte, protože jste nyní zalezlí ve své ulitě. Jen občas vystrčíte tykadla, abyste si zjistili, co se kolem vás děje a hned zase zpět. 

Co s tím?

Tady je každá rada drahá, ale nějaká by tu byla. Do té doby, než zase najdete sami sebe, zkuste si stanovit určité rituály, které budete dělat, už jenom proto, že vás alespoň na chvilku vytáhnou do reality života. 

Rituály pro život, který nás baví

Mně ohromně pomáhá, v podstatě od dětství, pravidelné cvičení. Asi na mě měly vliv ranní rozhlasové rozcvičky, ne že bych podle nich cvičil, vždycky jsem je ale rád při snídani poslouchal. Ale nebylo to takové to poslouchání jedním uchem sem, druhým tam, protože když jsem přišel ze školy, tak dřív, než jsem šel běhat, jsem popadl činky a půl až dvě hodiny s nimi cvičil. Pravda, maminka neměla radost, protože jsem k cvičení používal i křesla a žehlící prkno jako lavici, takže ta brala za své, ale mně to dělalo dobře a vlastně dělá dodnes.

Pravidelné, každodenní cvičení (hýbání se)

Stačí 10 minut, může být jedním z těch rituálů, které vás nastartují k dalšímu životu. Důležité je jít ven vyčistit si a prokysličit hlavu a nemyslet pořád na to: co teď dál…

Vycházky

Další rituál, který vás může nahodit zpět. Při procházce venku na vás může denní světlo, sluníčko (i když je zrovna za mrakem, či v mlze), proudí vám kolem tváří svěží vzduch, proudí kolem vás život, je to pohoda oddat se tomu a nechat se tím, co kolem vás proudí, naplnit – rozproudit k novému začátku.

Zapojení se do pravidelné činnosti

Cvičení ve fitku, běhání ve skupině, prostě cokoliv, co má řád. 

Pro ty, co jsou kolem vás, mám taky jednu radu a ta zní: TRPĚLIVOST! Chápu, že vás trápí změna, která se najednou nepochopitelně stala s člověkem, kterého máte rádi a chtěli byste ho mít zase takového, jaký byl dřív. Bohužel čím víc mu budete chtít pomoct, tím víc se bude zavírat, protože to bude cítit jako atak na sebe sama, tím víc, že on sám netuší, co se to s ním děje. Navíc vaší snahu může brát jako snahu o to jej změnit a to je ten největší prohřešek, který se může kdokoliv z nás vůči druhému dopustit. Protože my už dobře víme, že změnit se může jen ten, kdo to sám chce, ale ten nejdříve musí dostat čas na to, aby věděl, CO VLASTNĚ CHCE.

Jak to vše souvisí s běháním?

Moc, protože bez toho, abychom měli cíl, nemůžeme vykročit – vyběhnout za jeho naplněním, nemůžeme si vytýčit cestu, která nás k němu dovede, nemůžeme zase začít normálně žít, v mnoha případech nám pak chybí vůle k čemukoliv, tedy i k běhání, vždyť proč běhat, když ani nevím, co si vlastně přát, jak dál žít?

Příběhy ze života, skvělá motivace pro život

Vždy, když už jsem na tom byl tak, že jsem nechtěl nikoho vidět, nikoho slyšet, našel jsem si knížku, v níž se zrcadlil životní příběh někoho, kdo se dokázal se životem utkat a zvítězit, tu jsem přečetl jedním dechem a když jsem jí dočetl, cítil jsem se jako znovuzrozený. Řekl jsem si totiž: „Vždyť je to vlastně pravda, vše o co tam šlo, bylo o tom, že je to jen o mně, o mé vůli, o tom, že já to chci a že si za tím půjdu,“ a tak jsem vyrazil, nejdřív se jen tak proběhnout, při tom mi většinou naskočilo, co dalšího bych chtěl udělat, zažit, čím dalším bych chtěl obohatit svět kolem sebe a už jsem byl zas v kole …

Příběhů, které toto dokumentují, se na Běžecké škole, za těch dvanáct let, co existuje, objevilo plno, jsou to příběhy Daniely, Peggy, Dagmarky, 12honzade, Dany, Karl … kteří hledají a nacházejí. Možná, když jste je četli poprvé, v jiném rozpoložení, našli jste v nich něco pro sebe, co ve vás vnitřně rezonovalo, protože jste byli zrovna naladěni na ten tón, který vás rozvibroval. Když si je přečtete znovu, zjistíte, že vás rozvibruje zase něco jiného, protože jsou to příběhy psané životem, ne vymyšlené, ale skutečné…