Co bys chtěl ještě zažít, vykonat, máš ještě nějaký nesplněný sen?

Každý rozhovor, který jsem v životě dával, končil touto, nebo velmi podobnou otázkou.

Chápu, že podobná otázka se nabízí, když jsme v rozhovoru představili člověka, který toho v očích druhých hodně dokázal. A pravdou je, že tuto otázku nepoložit by nám připadalo neslušné, skoro jako bychom chtěli říci, kdybychom ji nepoložili: “Ten už to má za sebou!”

Na druhou stranu je to otázka velmi manipulativní, protože když zrovna nemáte v úmyslu vykonat žádný velký skutek, tak jen abyste neřekli: “A víte, že vlastně nic?”, a tím se odsoudili k tomu, že si čtenáři řeknou: “A hele, už ztratil páru, už není co býval”, tak plácnete, co vás první napadne, a pak si drbete hlavu a říkáte si: “Že jsem radši nedržel kušnu!”.

Takže, abych se vyhnul v budoucnosti podobným situacím, řeknu tady na rovinu, jak se to má s mými plány do budoucna.

Chystám spoustu projektů, o nichž však v tuhle chvíli nemám ani ponětí. Dospěl jsem totiž do věku, kdy jsem věren svému: “Zpomal”, zpomalil svůj života běh. Místo abych se za nějakými cíli honil, nervoval se, když se je nedaří plnit, jak jsem si usmyslel, nechám ten cíl hezky přijít za mnou.

Pak ho pěkně chytnu za pačesy a řeknu mu: “Tak a teď koukej dobře dopadnout, nebo máš u mě utrum!” 

A vlastně jsem to tak měl vždycky, prostě když přišel ten správný čas, někde v kyberprostoru se vyrojil nápad, myšlenka a už to jelo, už to běželo.

Bylo to tak s mými – pro mnohé šílenými – pokusy, bylo to tak se všemi knihami, s Partou maraton…

Nikdy to nebylo tak, že bych si vysloveně něco vymyslel, napřál a jal se to těžce dobývat. Možná i proto to vypadá, že celý život za mnou někdo stojí, kdo mi pomáhá, kdo mě protěžuje, a že mi to všechno jde tak nějak samo.

Máte pravdu, všechno mi to spadlo tak nějak do klína samo. Jediné, co jsem pro to musel udělat, bylo tisíce a tisíce drobných kroků, které nejsou vidět, až najednou s tím posledním vzplane vaše jasná hvězda.