V České republice a na Slovensku, ale ostatně ono to bylo ještě v nedávné době v celém světě, hlavně pokud jde o ženy, byl už „pouhý“ maraton považován za něco extrémního. Pokud jde o ženy, tak i naprosto nevhodného. Jak to tedy přijde, že dnes lidé běžně, ano, čtete správně, běžně, běhají i vzdálenosti mnohem delší – běhají ultramaratony?

Ultramaraton

Ultramaraton je běh na vzdálenost delší, než je délka klasického maratonu, tedy běh na vzdálenost delší než 42,195 km. Obecně se ale za ultramaratony berou běhy od délky 50 km a výše, případně několikadenní běhy, jako je velmi oblíbený MUM neboli Moravský ultramaraton, při němž účastníci běží sedm dní po sobě, každý den maraton, ale také běhy na 6, 12, 24, 48, 72 hodin, 1000 mil…, ano, i mnohem delší.

Pokud jde o délku, tak tady už žádné hranice neexistují, ať jde o dny, kilometry, míle. Tak to je ultramaraton. Ultramaraton jsou i akce podobného charakteru jako byly moje běhy okolo České republiky, běhy Reného Kujana na Islandu či Františkolázeňská 24 hodinovka.

Ultramaraton a zdraví

Tuhle otázku jsem si položil za tu dobu, co běhám, mnohokrát, i z toho pohledu, že vím, že řada běžců a běžkyň dlouhým běhům propadla a běhají je, aby si pročistili hlavu, srovnali myšlenky, měli čas promyslet věci, na něž v běžném životě čas není, a to vše ve spojení s možností být v pohybu, být venku, dýchat svěží vzduch, nechat na sebe působit sluneční paprsky… ale zároveň ještě nemá jejich tělo takovou regenerační schopnost, takovou odolnost, aby mohli zároveň užívat blahodárných účinků dlouhých běhů a přitom se nezranili. Někteří pak sáhnou, aby mohli léčit duši, k práškům na bolest těla. Je to dobře? Je to špatně? Jak z toho začarovaného kruhu ven? Nezamýšlím se nad tím sám, ale požádal jsem pár běžců a běžkyň, aby se k tomu také vyjádřili, a budu rád, když se nad tím zamyslíte i vy, napíšete, jak se na to díváte.

Jak se rodí maratonec a posléze ultramaratonec

Tenhle příběh se stát mohl a dozajista se stal, já o tom mám ve své poště řadu dokladů. Jsou to však dopisy, e-maily, které mají většinou velmi osobní charakter a tak nechci vystavovat pisatele traumatům, které by mohli prožívat při prozrazení své identity, proto v následujících řádcích použiji jakýsi kompilát, v němž shrnu důvody, proč se lidé vydávají za dlouhými běhy:

Běhat jsem začal, protože jsem se cítil velmi unavený. Dlouhé roky jsem znal, od té doby co jsem se oženil a založil rodinu, jen práce, rodina, rodina, práce…, už jsem byl z toho zcela vyždímaný. Nemohl jsem spát, nechutnalo mi jíst, stával jsem se náladový, podrážděný. Nakonec se i ti, pro něž jsem to dělal, začali ode mě odvracet a já si uvědomil, že přesně tohle jsem nechtěl. Začal jsem tedy hledat něco, co by mi pomohlo se vymanit z tohoto začarovaného kruhu, najít něco, co by mě nastartovalo k novému životu a zároveň zachránilo to, co jsem celé roky budoval. A pak jsem to zčista jasna objevil. Bylo to takhle na jaře, listoval jsem novinami, časopisy a najednou mi padl zrak na článek o běhání, byl psán dosti emotivně a mě to chytlo. V komoře jsem vyhrabal boty, v nichž jsem naposledy běhal na vysoké, ze skříně vytáhl staré vojenské tepláky a vyběhl. Zprvu to spíš byl takový indiánský běh nosorožce. Funěl jsem při tom, hekal, ale nevzdal jsem to. Postupně, asi za tři měsíce, už jsem si běh dokázal užít. Nasál jsem do sebe endorfiny, vyčistil jsem hlavu, doma i v práci najednou zase začal žertovat, uvolnil jsem se a to jen proto, že jsem začal běhat. Běh se pro mě stal drogou. Absolvoval jsem závod na 10 km, pak ½ maraton, maraton a ačkoliv jsem zprvu pochyboval, že jsem něčeho takového vůbec schopný, tak po prvním maratonu jsem se hned přihlásil na další, a pak další a další. Nakonec mi byl i ten maraton málo a já se přihlásil na svůj první ultramaraton. Bohužel jsem to vzal všechno dost rychle, navíc abych nešidil rodinu, nemohu si dovolit kupovat každý rok nové běžecké boty, moje strava taky není optimální a tak tělo začalo stávkovat – tu a tam začalo něco bolet. Nechci však přestat, tak (někdy už i preventivně, protože bolest nesnáším) sáhnu k tišícím práškům.

Bojím se, že kdybych přestal běhat, vše, co bylo před během, by se zase vrátilo!

Běžet Běchovice, ½ maraton, za 4 měsíce maraton, to se dá ještě pochopit, ostatně sám jsem vydal knížku Jak uběhnout maraton za 100 dní. Za dva roky po tom, co člověk začal běhat, si střihnout ultramaraton, to už je ale jiná. Je jasné, že tohle už bolí a musí bolet. Tělo nemá čas se přestavět – všechnu tu nálož na něj najednou kladenou vstřebat. Přírodní zákony jsou dané, lidské tělo je schopné bez toho, aby bylo vystavováno stresu a ohrožováno zraněními, zvládat – vstřebávat 15% nárůst kilometráže za rok. To nemluvím o intenzitách. Vezmeme-li, že člověk první rok naběhá – absolvuje v tréninku 1000 km, druhý rok by měl dát max 1150 km, třetí 1350 km, čtvrtý 1600 km, pátý 1900 km a to, jak jste si jistě všimli, jsem ještě vždy pár kilometrů přidal. Tento nárůst kilometráže odpovídá i tomu, že lidské tělo se i bez toho, abychom ho zatěžovali, obnovuje. Uvádí se, že jednou za sedm let se naše tělo zcela omladí, staré buňky jsou nahrazeny novými, staré struktury zemřou a nahradí je mladé. Samozřejmě ne všechny, takové mozkové buňky zůstávají, tedy umírají a jejich činnost přebírají zbývající. Proto taky platí, že VŠE JE TO O HLAVĚ – VŠE JE V HLAVĚ! 

Vše má svůj čas, není droga jako droga

Běh, běhání jsou pozitivní drogy – pomáhají člověku odplavovat z těla za pomoci proudících tělesných tekutin, kyslíku, vzduchu proudícího mu kolem těla, vody v podobě deště a sněhu, větru… všechen ten marast, který člověk do těla v průběhu života nasává. Naproti tomu léky proti bolesti možná vnímáme jako pomocníky, ale ve skutečnosti jsou to berličky, které nepotřebujeme, zejména pokud běháme – hýbeme se proto, abychom zlepšili kvalitu svého žití!

Dan Orálek říká, že tři týdny po ultra je schopen velmi dobře odběhnout nějaký kratší závod. To je pravda, taky jsem učinil stejné poznání. Je to o tom, že normálně se může člověku zdát závod na 10 km dlouhý, po dobře zvládnutém maratonu mu však 10 km přijde najednou krátkých. To ale neznamená, že je to zdravé a tělu to prospívá. Vím také, že spousta maratonců a pak samozřejmě ještě větší procento ultramaratonců běhá pod prášky, minimálně bere už jaksi preventivně Brufen, připadá mi, že si je berou jako bonbony. Připadá mi naprosto zcestné, holedbat se (a to i sám pro sebe), co jsem všechno schopný vydržet a přitom se takto obelhávat! Neboť běhání pod analgetiky v podstatě není nic jiného než lhaní sobě samému a navíc si tím velmi škodit. Nejde jen o poškozování pohybového aparátu, ale i žaludek a játra si přijdou na své. Nedívám se na to jen z hlediska člověka propagujícího zdravý životní styl, ale dívám se na to i z pohledu svého těla.

Musím přiznat, že sám jsem odběhl dva závody pod Brufenem, byl to první MUM a pak ještě jedna 24 hodinovka, vzal jsem si ho tehdy proto, že mi to doporučil lékař, který nás na závodech provázel. Pak jsem ale nad tím začal přemýšlet v tom duchu, že když běžím a něco mě bolí a vezmu si prášek, ztrácím kontrolu nad bolestí. Vlastně tím říkám tělu: „Drž hubu!“ Tím, že si vezmu prášek, mu dávám roubík a ztrácím možnost vzájemné komunikace. Dobře, trpím, je to možná masochismus, ale běh a ultraběh je příprava na život a život taky kolikrát bolí, dosti často hodně bolí a vždycky si nemůžu vzít prášek, abych ten problém vyřešil. Když si prášek nevezmu, mám stále kontrolu nad bolestí a ve chvíli, kdy je již bolest nesnesitelná, nesnesitelná natolik, že mi třeba začne podklesávat noha v koleni, v kyčli, vím, že kdybych pokračoval, tak překročím hranice a skončím. Nedosáhnu sice cíle, ale odejdu po svých a mohu pokračovat v cestě. 

Věřím, že tento můj přístup je i jedním z důvodů mé aktivní sportovní dlouhověkosti. Většinu lidí, když se mě ptají, jak je možné, že mě nebolí kolena, kyčle…, uzemním odpovědí, že je to tím, že se snažím přistupovat ke svému tréninku s mírou.

To je vlastně to, k čemu jsem směřoval celou tou svou dlouhou úvahou o braní prášků proti bolesti. V roce 2010 provedl Runner´s World anketu mezi 100 000 účastníky velkých městských maratonů. Otázka zněla, zda běhají pod prášky na bolest a proč. 65 % dotázaných odpovědělo, že ano a jako důvod uvedla prevenci proti bolesti!!! Tak to mi teda přišlo jako hodně špatný vtip. Je to prostě daň době, daň za nedostatek času na přípravu, lidé se obávají, že když neodběhají v tréninku všechno na 100%, tak nemají šanci maraton zvládnout. Je to i daň tomu, že i v tomto se snažíme kopírovat sportovní celebrity – vždyť přeci skoro všichni sportují pod prášky. Bereme je jako hrdiny, kteří jsou ochotni pro úspěch trpět. Vůbec nás nenapadne, že jsou vlastně slabí, jinak by se takto nechovali, jinak by sebe ani jiné neobelhávali. V podstatě je to doping jako jakýkoliv jiný. Namítne-li někdo, že povolený, má pravdu, co není zakázáno, je povoleno. Ale co je vlastně doping? Nepovolená látka, která umožní jedinci podat lepší výkon, než na jaký fyzicky i psychicky má! Takže v tomto směru prášky proti bolesti jsou dopingem, protože přesně toto umožňují. Proto je mi velmi sympatické rozhodnutí Usaina Bolta, který se před 3 lety zranil a na základě toho ukončil sezónu, aby dal svému tělu čas se vyléčit. Jsem přesvědčen, že by byl schopný podávat i se svým zraněním výborné výkony, vydělat balík peněz, ale on se rozhodl respektovat své tělo a dát mu čas se vyléčit. Někdo to může považovat za slabost, pokud jde ale o mě, tak je borec. 

Na svůj první ultramaraton nemusíte čekat sedm let

Vraťme se však k ultramaratonu a k tomu, jestli je to vhodný sport pro člověka z pohledu zdravého životního stylu, z hlediska welness.

Osobně si myslím, že ultramaraton je velmi vhodným sportem právě pro člověka vyznávajícího zdravý životní styl – welness. Protože welness v podstatě nic jiného není, je to jen anglický název téhož. Proč si to myslím? Proč si myslím, že je to daleko zdravější než třeba běhání do vrchu, běhání na dráze, běhy na 5, 10, 15 km, ½ maraton či maraton? Je to jednoduché, při ultramaratonu byste měli běžet nebo jít (dost často se tyto pohybové aktivity v ultramaratonu prolínají jedna v druhou), v pohodovém tempu, mezi 65 – 70 % vaší TF max. V takovém tempu, aby bylo vaše tělo schopné za „pochodu“ přijímat energii, tekutiny a být dostatečně zásobeno kyslíkem. Ultramaraton je totiž taková očistná kůra, při níž je naše tělo promýváno – čištěno, zevnitř i z vnějšku. Ultramaraton je velmi vhodným sportem pro starší lidi, tedy pokud si neodrovnají tělo nepřiměřeným zatěžováním v mládí. Ultramaraton je velmi dobrou alternativou pro člověka, který rád cestuje, cestuje po svých, ale má málo času – což je pro člověka této doby velké plus.

Při ultramaratonu za poměrně krátký čas můžete mnohé vidět. Proto se třeba ve světě pořádají Spartathlon, Badwater, Trans Gaule, či u nás (MUM – moravský ultramaraton, Transmoravský ultramaraton), kdy běžíte odněkud někam. 

Opět stejná otázka, musíme čekat než se vydáme na ultramaraton sedm dlouhých let

Není, pokud nezačínáte úplně od nuly, když už jste se před tím, než jste začali běhat, věnovali nějakým sportům, běžně se vydáváte na půldenní, denní či několikadenní turistické pochody či cyklistické výlety do přírody. Nebo když se kromě běhání věnujete i jiným sportovním aktivitám, při nichž tělo zatěžujete, a tím jej připravujete na dlouhodobý výkon. 

Nyní přichází čas těch, kteří buď již běhají delší dobu, a to je přivedlo až k ultramaratonu, nebo si našli běh jako medicínu na své životní a zdravotní trable. Někdy se to tak prolíná, že nevíte, co bylo dřív, jestli slepice nebo vejce.

Položil jsem jim otázky:

Co je pro tebe běh?

• Běh je pro mě něco jako svoboda v prášku. Cíleně a usilovně běhám od ledna 2009, ale každý den velebím, že jsem se rozhodl a začal běhat. Určitě mi běhání a pobíhání dává nejen radost a tu pravidelnou dávku endorfinů, ale zároveň je to pro mě pocit duševní hygieny, během si vyčistím hlavu, získám jiný pohled na věci a často mám pocit, že problémy zůstaly někde za mnou v polích. Vzal mi minimálně 20 kg, ale vůbec mu to nevyčítám.
• Běh je pro mě sám život. Někdy jde lépe, jindy hůře. Dal mi určitě skvělou kondici, pomohl najít pár upřímných přátel a udělat životní krok. Dává mi prožitky, které bych u televize nepoznal. 
• Běh je teď pro mě součástí procesu uzdravení. Když teď běhám (a je to náročné, protože ne vždy na něj mám díky tomu, co si odžívám v terapii, která jde přes tělo, energii), tak je to ukotvení v realitě. Pro vnímání toho, co je kolem mě. A toho, co je ve mně. Běhám teď pro sebe, ne pro ocenění. Nemusím hned běžet, stačí se rozejít. Poslouchám své tělo. Není to o žádném výkonu, toho bylo až dost.
• Běh a vůbec sport je pro mne a vlastně celou mojí rodinu dávno součástí každodenního života. Běhám v lesích kolem Jablonce n. N, v Jizerských horách a považuji to za vynikající relax. Není nad to, uvolnit se, takzvaně vypnout, splynout s okolní přírodou, naslouchat jejím zvukům a čerpat její nekonečnou energii. Po takovém běhu se cítíte jako vyměněný a pro mozek a tělo je to určitá očistná kůra. A není to v žádném případě pouhá fráze, kterou slyšíte z různých stran nebo můžete číst v různých článcích. Jsem přesvědčen, že jak se člověk musí naučit naslouchat svému tělu, tak se také musí naučit vnímat přírodu, a to umí jen málokdo. Díky běhu a sportu také samozřejmě poznávám nové přátele, nové krajiny a nejenom v domácích luzích a hájích. A v první řadě mi běh a ostatní sporty pomáhají utužovat zdraví! Mám vrozenou srdeční vadu a jsem přesvědčen, že díky rozumnému sportování je v současné době mé srdce ve výborné kondici a můžu běhat i horské maratony v Alpách. To je ale samozřejmě podmíněné pravidelným vyšetřením u kardiologa, včetně zátěžových testů ve sportovní laboratoři. Takové důkladné vyšetření by ostatně měl podstoupit každý sportovec.

Jak se díváš na to, když běžec či běžec sáhne k práškům proti bolesti

• Dokážu to pochopit, vím, co pro mě to pobíhání znamená, je to určitě silně návykové a asi i nakažlivé, ale já to (zatím) nedělám, nemusel jsem. Pro mě vždy (a ty, který mi děláš tréninkové plány, to víš nejlépe) je hlavní prioritou se nezranit, aby mi to pobíhání dávalo co nejdéle a co největší radost. Proto jsem téměř oddán plánu a nesnažím se běhat o moc jinak. Zatím skvělý, tím spíš, že nejsem žádný mladík.
• Nejen v běhání, ale v životě vůbec, respektuji svobodu každého. Tedy přesněji takovou svobodu, která neomezuje ostatní jedince. V tomto případě je to věc dotyčného běžce, jak moc je ochoten ničit své tělo. Není mým úkolem posuzovat jiné. Ptáš-li se na mé osobní zkušenosti s léky, tak první růžovou tabletu jsem požil asi před pěti lety při nesnesitelné bolesti zubu, který mě tehdy opouštěl. To ale s běháním nesouviselo. Unavené nohy mažu Koňskou mastí, na bolavý aparát praktikuji různé cviky. Vážnější problém jsem měl jen jednou, loni po 20ti hodinovce oslavující konec vlády jedné strany. Tehdy jsem si díky nejmenovaným botám přivodil zánět obou achilovek. I chůze na autobus byla utrpením. Pomohl jsem si automasáží a Voltarenem. Trvalo měsíc, než jsem začal pomalu běhat. 
• Nevím, bolest je signál těla, který je nutno vyslyšet, ne jej umlčovat. 
• Na přímou otázku je nejlépe dát přímou odpověď. Já osobně s tímto přístupem rozhodně nesouhlasím a upřímně řečeno ani ho nechápu! Předpokládám, že asi jen málokdo, jestli vůbec někdo z těch, kteří toto praktikují, má lékařské vzdělání a uvědomuje si, že pro daný závod si pomůže od bolesti – „oblbne“ své tělo, ale v budoucnu to může mít daleko horší následky pro jeho organismus a třeba právě i pro srdce. Nesouhlasím s přístupem sportovců, kdy i se zraněním musí absolvovat závody a tím riskovat nejen rozsáhlejší zdravotní následky, ale často také dávají všanc celou sportovní kariéru. 

Myslíš, že potravní doplňky nejsou také takovými berličkami?

• Nerozumím tomu, beru občas vitamíny, napiju se ionťáku. Tady moje znalosti a zkušenosti končí.
• Preventivně používám lecithin, Q10 a GelActive. Látky, které nedokážu přijmout v potravě v dostatečně potřebném množství. Ostatním doplňkům se spíše vyhýbám. Na maraton mám v záloze energetický gel, který často ani nepoužiju. Potřebuji, aby mě běhání bavilo i při závodě. Možná nepodám takový výkon jako soupeři, ale ze závodu odcházím šťastný a ne zničený. Ostatně to by na mé výkonnostní úrovni ani nemělo smysl.
• Nad tím jsem zatím nepřemýšlela. Nepoužívám je.
• Asi každý pravidelně sportující jedinec a zvláště běžec ví, že jeho organismus při sportovním výkonu má nejen větší energetický výdej, ale také větší spotřebu vitamínů a minerálních látek, které už často nestačí doplnit běžná i když pestrá strava. A tady si myslím, že mohou nastoupit potravní doplňky, které při správném dávkování mohou sloužit k rychlejší regeneraci a tím i jako prevence před zraněním. Ale i tady platí vše s mírou! Osobně tedy potravinové doplňky za doping, a to ani skrytou formu, nepovažuji. Všichni významní výrobci potravinových doplňků mají také své výrobky schváleny antidopingovým úřadem. A uvědomme si také, že se jedná právě pouze o potravinové doplňky a ne o léky, o kterých byla před chvílí řeč. Dovoluji si také odcitovat dva odstavce z České charty proti dopingu (více na www.antidoping.cz): „Používání prostředků ke zvyšování výkonnosti na bázi zakázaných léčebných přípravků a metod je kvalifikováno jako doping a obdobně jako užívání drogy je zneuctěním hodnot sportu a jako takové musí být důrazně odsuzováno. Vedle morálního dopadu působí dopingové prostředky nepříznivě i na zdraví sportovce. Zatímco u nemocného člověka jsou terapeuticky používané léky prostředkem k jeho uzdravení, je zneužívání léčiv u sportovců zdraví škodlivé.“

Co alkohol a káva, patří do sportu, nebo je to též doping?

• Já mám rád víno, skleničku vína navečer považuji za jednu z čistých radostí mého života, stejně tak jako zelený (jasmínový) čaj, kterého piji asi dost. Ale nikdy jsem o tom neuvažoval jako o dopingu, protože jsem se nikdy nepovažoval za sportovce. Jsem hobík/nadšenec a pobíhač.
• Samozřejmě si pivo občas dám, ale zařadit ho do tréninku nebo závodu by mě nenapadlo. Na jednom maratonu si kamarád, který byl na tom výkonnostně podobně, dal před startem dvě piva. Na prvních šesti kilometrech mi o jeden utekl. Záhy vytuhl a konečný čas měl o dvacet minut horší než já. To asi hovoří za vše. Káva stejně jako Cola má smysl na krátké závody nebo konec maratonu. Doping to zřejmě je, i když legální. Stejně jako čokoláda atd. 
• Alkohol a káva nepatří nyní do mého života. Chápu a soucítím se všemi, kteří je užívají, ale nic neřeší, jen otupují bolest, jen díky nim se cítíte lehce a dobře, jen díky nim jste schopni výkonu. Po čem to vlastně voláte? Začněte poslouchat své tělo. Tečka. Tedy, já už je ve svém životě nechci. Necítím moc potřebu je tu mít. I když chuť na dobré víno občas ještě mám. A to si jej dám. Kafe, stejně jako cigarety, snad už ani nepotřebuju. Sílím tak, abych život zvládla i bez kávy, časem asi zmizí i chuť na alkohol. Uvidíme. Je to proces.
• Asi jako ve všem, i tady platí všeho s mírou. Na kávu již vyšlo nespočet studií, ať už záporných nebo kladných a těžko říct, které mají navrch. Osobně kávu piji překapanou nebo rozpustnou a nemám pocit, že by mě nějak zvlášť povzbuzovala a jestli ano, tak jen krátkodobě. A alkohol? Myslím, že jedna sklenka vína nebo jedno pivo po sportovním výkonu nikoho nezabije. Vždyť i v cíli některých maratonů dostávají běžci nealkoholické pivo.

Na závěr pohled běžce, který se dívá na běh z jiného úhlu

K tomu, že běhám ultra (resp. běhám více a více km), mne vedly osobní důvody, které vůbec nesouvisely s nějakými závody atd. Pro mne to byla jediná alternativa k tomu, abych mohl pokračovat nějak dál ve svém životě, protože jsem zcela vážně uvažoval o tom, že by bylo dobré ten můj dosavadní život nějak ukončit – změnit. Takže ultra v mém podání není rozhodně propagace zdravého životního stylu a se sportem to až tak nesouvisí, spíš s tím, že tělo vyrobí přirozeně endorfiny a ty pomůžou proti depresím. Takže pro mne bylo jednoznačně prioritou běhat a běhat i s nějakým tím Ibuprofenem. Někdo běhá závody na alkoholické pivo, někdo si občas vezme nějaký ten Ibuprofen, někdo má profesionální podmínky, víc peněz na regeneraci, lepší jídlo atd., je třeba víc zdravý, každý ať si to dělá podle svého, nikoho nikdy neodsuzuju, nehodnotím, ani po tom nepátrám.

A jak se na tyto věci díváte vy?