Filozofie přirozeného běhu
Filozofie přirozeného běhu je jednoduchá, být co nejrychlejší, co nejvytrvalejší (doběhnout co nejdál) avšak s co nejmenší námahou. Tedy běžet pomalu, běžet co nejrychleji, na co nejnižší tepovou frekvenci. To je to oč běží ve filozofii přirozeného běhu. A vlastně i v životě!
Všimli jste si, že všechno, co vypadá tak lehce, jako že se vůbec nekoná, je pro mnoho lidí nepřekonatelnou překážkou? Stejné je to s během, teď nemyslím s během jako takovým, ve smyslu překonat odpor k běhu jako způsobu přemisťování se z místa na místo, způsobu snižování váhy, zlepšování fyzické kondice, způsobu měření se s ostatními, ale styl běhu – přirozený běh.
Základem přirozenosti je uvolněnost, prostě žádný stres
Všichni známe tenhle atribut, tedy základní poučku. Všichni ovládáme něco, co nám jde naprosto přirozeně, lehce, snadno, nad čím ani nemusíme přemýšlet, snažit se to dělat dokonale a ono to dokonalé je. Většinou to nazýváme darem od Boha, dokonce i ti, co v Boha nevěří. Jak to, že něco nám jde tak lehce, a něco neuděláme, ani kdybychom se s tím mořili sto let?
Když s lidmi běžím, když je učím přirozenému běhu, a ten běh je opravdu přirozený (tímto způsobem běhají všechny děti ve chvíli, kdy začnou dělat první nesmělé krůčky, tímto způsobem běhají i všechny děti přírody – afričtí běžci či indiáni), se mě ptají: „Kdo tě to učil, učil tě to někdo?“ Popravdě odpovídám, že ne. Nebyl kdo, když jsem začal běhat, tak se u nás přirozenému běhu neučilo, ostatně ani nebylo proč, většina těch, kdo běhali, běhala pořád a běhala tak, jak se to naučila během té chvíle, kdy se zvedla ze země, ze čtyřech na dvě – na nohy. Tak to bylo i u mě.
A zde se vracím k přirozenosti, k vrozenosti. Všichni dostáváme ve své genetické výbavě vlohy k základním dovednostem, které nám mají pomoci přežít. Je jen na nás, jak tyto dovednosti během svého života používáme – přirozeně rozvíjíme, až se stanou naší přirozeností, až si je natolik osvojíme, že se o nich začne mluvit jako o daru od Boha.
Tím chci jen říci, že každý se může naučit naprosto všemu, co umí jiný člověk a může se to naučit naprosto dokonale, tak, že se s tím přestane prát a stane se to jeho přirozeností, stane se to jím samým, stane se to tím, co jej bude charakterizovat. Možná však ale bude muset na samém počátku učení se nové dovednosti si přiznat, že to prostě neumí, že je naprosté dřevo, že se to nikdy nenaučí. Zkrátka vzdát se toho, vzdát se toho, že mu to půjde snadno, že se to naučí hned, stejně jako to umí jeho mistr. Že si uvědomí, že jeho mistr na tom pracoval celý svůj život a ani on se necítí být v tom, co dělá, ještě naprosto dokonalý, vždy na sobě nachází chyby, které je dobré odstranit.
Tomu se se říká ŽIVOTNÍ CESTA, a je zcela lhostejné, zda vás dovede k poznání, že 1 + 1 = 2, Einsteinově teorii relativity, k tomu, že jablko nepadá daleko od stromu, nebo k tomu, že běh není skákání, ale vlastně převalování se z nohy na nohu.
Jsme obrazem těch, co nás přivedli na svět
Děje se to v každé rodině, v každé generaci, v každé společnosti a sice to, že Nebudeme jako oni. Vtipné na tom je, že všichni jsme, všichni si jednou budeme muset přiznat, že jsme jako oni. Dokud si toto neuvědomíme, dokud si toto nejsme schopni připustit, dokud s tím bojujeme, dokud sami se sebou bojujeme, nemůžeme se toho zbavit, nemůžeme vyhrát! Jak chcete vyhrát nad někým, kdo vás dokonale zná, je stejně silný, používá stejné prostředky boje, kdo je vaším přesným obrazem? Jediná možnost, jak v tomto „boji“ zvítězit, je přijmout se, jaký jsem, přijmout, že jsem obrazem těch, kdož mě stvořili a vychovali, odpustit si, že jsem tím, že jsem s nimi sám v sobě bojoval, se stal shodným s nimi. Uvědomit si, kdo jsem, co jsem, kam jsem došel a všeho tohoto se vědomě vzdát, usoudím-li, že toto není má cesta, a vyrazit konečně po té své.
Společnost je větší rodina
To, o čem jsem psal v předchozí kapitole, se odehrává i ve společnosti. I zde se odehrává generační boj, třídní boj, boj elit… I zde má boj základ v tom, že vnitřně cítíme, že v mnohém má „protivník“ pravdu, ale než bychom mu ji přiznali, to jej raději zlikvidujeme, zabijeme, ale tím náš problém nekončí, protože protivník není vnější, ale uvnitř nás, takže zase musíme svést nejdříve boj sami v sobě, boj, který nemůžeme vyhrát, pokud nepřijmeme skutečnost takovou, jaká je. Pokud i zde si nepřiznáme svůj vnitřní rozpor a nenecháme to, co se jeví jako rozpory, vzájemně prolnout až do fáze vzájemného pochopení, nemůžeme vyhrát! To neznamená porážku či vítězství jednoho nad druhým, jedině pochopení vede k vítězství, k vítězství života, k vítězství moudrosti nad věčným bojem dobra se zlem, neboť kde zvítězí moudrost, tak již není ani dobro, ani zlo, tam je jen nekonečné BYTÍ, tam již je jen neustále se prolínající jin a jang, v nichž není rozpor, ale harmonie.