Ani jednoho není třeba představovat, každý je zná a tak se výborně hodí k tomu, abych na nich demonstroval svůj záměr vysvětlit, jaké cesty vedou k cíli. I když si nedělám iluze, že by si Don Quijotové nechali poradit, spíš mi jde o to, aby případné Forrest Gumpy nezviklali a nesvedli z jejich cesty.

Forrest Gump představuje člověka zaměřeného na cíl – v očích hodně lidí se objeví úsměšek, když si jeho příběh představí, zároveň však v mnoha případech lidem nedochází, v čem spočívalo jeho kouzlo.

Kouzlo, které způsobilo, že ať dělal, co dělal, nakonec ze všeho vycházel jako vítěz. Vzpomeňte si na ten úchvatný příběh nepřekonatelného stolního tenisty, běžce, rybáře, sekače trávy, manžela, otce. 

Žádná činnost pro něj nebyla podřadná, vždy poslouchal, když mu někdo říkal, jak má co dělat a dělal to přesně tak, jak mu řekli.

Nikdy nepřemýšlel, že by to mohlo být jinak. Prostě věřil, věřil tomu, co mu lidé, kterým věřil, říkají.

Věřil tomu, že když to tak bude dělat, úspěch se musí dostavit.

A ON SE DOSTAVIL!

Prostě jenom hrál, běžel, chytal ryby, sekal trávu, miloval… a žil. 

Přiznejte si, kdo z vás by nechtěl být Forrestem Gumpem, tedy v tom konečném efektu, v tom být úspěšný?

VŠICHNI! 

ALE!

No právě to ale, to nám tam nějak neštimuje. Všichni by chtěli být Forrestem Gumpem, ale nikdo nechce být pokládán za prosťáčka a proto raději seká hlavy jako Don Quijot.

Už jste pochopili tu pointu? Není cesty ze začarovaného kruhu, vždy vás někdo bude považovat za prosťáčka. Tak proč si s tím vůbec lámat hlavu. 

Proč tohle všechno píšu a nota bene na Běžecké škole?

Protože to s tím, co každý z nás dělá, velmi souvisí.

Forrest Gump je typem člověka, jdoucího vytrvale za svým cílem. Nehoní se chvilku za tím a chvilku oním cílem, on má vždy jen jeden cíl a za tím si jde bez ohledu na to, co říkají jiní.

Proto má vždycky dost energie na to, co dělá.

Bude-li sledovat příběh Forresta Gumpa člověk, který se právě rozhoduje se sebou něco začít dělat, řekne si: „Je to sice dlouhá cesta, ale není zas tak obtížná, chce to jen vytrvat a věřit,“ a vyrazí.

Don Quijot útočí proti všem větrným mlýnům, protože to jsou všichni ti, kteří jej chtějí připravit o jeho milovanou Dulcineu – jeho zasloužené vítězství.

Vždy schytá spousty ran, pak se oklepe a jde do boje znovu.

Obdivuhodná trpělivost, také obrovské zaměření na cíl, ale… byly všechny ty rány potřebné? 

Běžec formátu Dona Quijota nejspíš jednou doběhne do svého cíle, doběhne však jako troska, jeho tělo bude zdevastované.

Určitě svůj úspěch řádně oslaví, proč by také ne, vždyť ho stál tak moc, tak moc, že až o tom bude vyprávět, bude rád, když u toho bude sedět, protože nohy, nohy ty už mu moc sloužit nebudou.

Pokud jeho vyprávění zachytí ucho člověka, který se rozhoduje začít dělat něco se svým zdravím, právě se dočetl, že: „ve zdravém těle, zdravý duch,“ a řekne si: „toho mi seslalo samo nebe, málem jsem udělal něco, čeho bych mohl až do smrti litovat, já blázen chtěl začít běhat!“

Forresta Gumpa a Dona Quijota a jejich posluchače přitom dělil jen jeden metr, metr tvořící uličku mezi dvěma, vedle sebe postavenými, stoly.

Než vám prozradím pointu, kam vás chci svým zamyšlením dovést, převyprávím vám ještě jeden příběh.

Jednou se stalo, že súfijský mistr k sobě zavolal svého žáka. Sedělo jich tam mnoho, ale on zavolal jen jednoho z nich, aby k němu přišel. Stál u okna, venku zářila úplňková noc. Všichni ostatní žáci se udiveně dívali. Proč zavolal jen toho jednoho? Pak starý muž ukázal mladíkovi něco venku a řekl: „Pohleď!“ Od toho dne byl mladík jiný. Úplně se proměnil. Ostatní se ho ptali: „Co se stalo? Víme, že tam venku nic nebylo, jen měsíčná noc. Úplněk je krásný, i noc měla své kouzlo, ale to, co se s tebou stalo, je něco zcela mimořádného. Jsi proměněný. Jak k tomu došlo?“

A mladík odpověděl: „Uslyšel jsem mistra a byl jsem tak tichý protože mě zavolal. Neměl jsem žádné myšlenky, byl jsem tak plný míru, že když mi ukázal měsíc, něco se ve mně otevřelo … jako okno. Vnímal jsem něco, co jsem nikdy před tím nevnímal. Díval jsem se na měsíc novýma očima. Díval jsem se na měsíční zář jako nová bytost. Ano díval jsem se ve velmi změněném stavu mysli a budu se muset velice snažit, abych toho dosáhl znova, ale nyní to ve mně už existuje. Nyní je to pro mne jistota. Nyní nemám pochybnosti. Teď toho stavu musím ještě dosáhnout sám, protože včera jsem se díval očima mistra, nebyly to moje oči, na ten moment mi dal své, půjčil mi je. Díval jsem se skrze jeho bytost, ne skrze svou. Okno nebylo moje, ale jeho, a on mi dovolil se přes něj podívat. Nyní však vím, že existuje jiný způsob bytí. Není to jen možnost, ale absolutní jistota. Bude to trvat možná mnoho životů, než dosáhnu cíle, ale s jistotou ho znám. Nejsou ve mně žádné pochybnosti, nyní je má cesta jasná.“ – OSHO – Tři poklady tao

Tak a teď to podstatné

Chcete-li získat dokonalý požitek z běhu, naučte se správnou techniku běhu, naučte se odhadnout správné tempo, naučte se správně dýchat.

Naučte se to nejdříve to dělat vědomě – myslete (soustřeďte se) na to, jak to provádíte.

Pak na to vše zapomeňte a jen běžte.

V okamžik, kdy se to stane, se stanete jedním s cestou po níž běžíte, jedním s přírodou, jíž probíháte, jedním se světlem, které vám ozařuje cestu, jedním se vzduchem, jenž dýcháte, jedním s ptákem v letu, který prosviští nad vaší hlavou, jedním s vodou kterou pijete, jedním se vším, co při svém běhu míjíte a potkáváte.