Odpovídej na zášť ctností, rozhoduj těžké, dokud lehké je

V Mahábháratě je krásná anekdota. Pět synů Pánduových, Judhišthira, Bíma, Ardžuna, Nakula a Sahavéda, se po nějaký čas schovávalo v lesním úkrytu. Jednoho dne přišel žebrák. Před chatrčí právě seděl Judhišthira a žebrák ho požádal o kousek chleba a pár placek.

Judhišthira hluboce přemýšlel. Když se objeví nějaký žebrák, nejraději byste celou věc odložili, tak už to bývá. Řeknete mu, aby přišel jindy, zítra, jen abyste se mu vyhnuli. Nechcete být hrubí a odehnat ho se slovy: Nedám ti nic.“ Chcete si zachovat image, udržet dojem šlechetného dárce. A tak mu řeknete: „Teď mne neruš. Přijď zítra.“ Judhišthira se zachoval stejně: Řekl: „Přijď zítra.“
Bíma, jeho bratr, který se nevyznačoval velkou moudrostí a inteligencí – avšak právě takoví lidé vás někdy překvapí, se najednou začal smát a se smíchem se rozeběhl z chýše směrem k městu. Judhišthira za ním volal: „Kam jdeš?“ „Do města,“ odpověděl mu Bíma, „musím lidem říct, že můj brat přemohl čas! Slíbil žebrákovi almužnu, pokud přijde zítra!“
Najednou Judhišthira pochopil. Protože jak můžete říct „Přijď zítra“? Zítra tu nemusí být.
Žebrák tu nemusí být, Judhišthira tu nemusí být. Judhišthira vyskočil, chytil žebráka a dal mu vše, co mu mohl dát. Od té doby přestal slibovat. Slib je možný jen tehdy, je-li zítřek jistý. Ale kdo něco ví o zítřku?  OSHO –Tři poklady TAO

Je to už poměrně dávno, co mě zaujal a potěšil rozhovor Martina Haška s Věrou Čáslavskou v deníku Sport. Článek jsem na webu vyhledal, protože o takových lidech jako byla paní Věra Čáslavská, bychom měli vědět, připomínat si je, připomínat si jejich odkaz.

Ptáte se, proč jsem si po letech ten článek vyhledal, jak souvisí s tou citací v úvodu? Velmi, této citaci totiž předchází jiná, o ctnosti, o lásce a nenávisti, a zdá se, že tady se máme hodně stále co učit.

Článek v té době vyvolal kromě ohromné vlny solidarity a lásky k paní Věře, i velkou vlnu odsouzení. Možná, kdyby ti, co jí odsoudili, znali to, co vám tu nyní budu předkládat, tak by si své komentáře nechali pro sebe, protože by zjistili ke svému úžasu, že paní Věru vlastně milují! Jen se s tím nedokáží vyrovnat a tak raději plivou sliny.

Je to stejné jako se všemi radikály, kteří jsou ve své podstatě velmi citliví, jen se nějak vnitřně nedokáží se svou citlivostí vyrovnat, protože silní přeci nebrečí a tak svou citlivost maskují tím, že někomu dají přes pusu, zapálí dům, aby si někdo náhodou nevšiml, že jsou to vlastně ciťové.

Odpovídej na zášť cností

„Co je ctnost? Ctnost je vyrovnanost. Ctnost je soucit, ne láska. Rozdíl mezi nimi je velice subtilní, ale velký. Když nějakou osobu milujete, je vaše emoce vřelá. Když někoho nenávidíte, i tehdy je vaše emoce vřelá. Jedna věc je tedy stejná: jste ve vřelém vztahu.
Když jste k někomu lhostejní, jste chladní, v žádném případě není ve vašem vztahu teplo. Vlastně to žádný vztah není: ani láska, ani nenávist, ani zájem, ani starosti. Jste indiferentní, jdete si svou vlastní cestou. Proto také člověka nic nezraní víc než netečná lhostejnost.
Když člověka nenávidíte, tolik mu to neublíží, protože ví, že mu věnujete pozornost – sice negativní, ale přesto pozornost. Avšak jste-li neteční, hluboce ho zraňujete. Když si vás lidi nevšímají, když je míjíte a nikdo vám nevěnuje žádnou pozornost, cítíte se téměř mrtví! To netečnost zabíjí, ne nenávist. Nenávist dodává energii. Láska dodává energii. Láska je příjemný pocit, nenávist je nepříjemná, ale pokud si budete muset vybrat mezi nenávistí a netečností, určitě si vyberete nenávist. Nikdy si nezvolíte netečnost. Netečnost je absolutně chladná a zabíjí.
Soucit není chladný, soucit je klidný. Chlad znamená smrt, klid znamená vyváženost. Zkusím to vysvětlit ještě jinak. Soucit je klidný, lhostejnost je chladná. Když srovnáte soucit s láskou a nenávistí, je klidný. Když ho srovnáte s lhostejností, je teplý. V porovnání s lhostejností a jejím chladem je soucit hřejivý. V porovnání s láskou a nenávistí a jejich vřelostí je klidný a osvěžující.
Ctnost, to je soucit. Není to láska, není to nenávist, je to rovnováha mezi dvěma. V žádném případě to však není lhostejnost. Soucit je životodárný. Ovšem pokud ho nepoznáte, bude vám připadat jako netečnost. Rozdíl je sotva patrný. Klid působí jako chlad, ale je živý, je svěží. Chlad je mrtvý, nic víc. Ctnost znamená soucit.“

Cesta dlouhá tisíc mil začíná prvním krokem

… jak trefné a pravdivé! Po přečtení téhle věty, kterou napsal Lao-c´, mi hned vytanulo na mysli, co si říkám před každým dlouhým během a je zcela lhostejné, zda jde o závod, nějakou mou akci, či charitativní běh:

Teď uděláš první krok, pak další, další a další, až je pěkně poskládáš jeden za druhým a po tom posledním budeš v cíli, budeš na konci té krásné cesty, a pak si zase vymyslíš něco jiného a budeš se opět těšit ze všech kroků, které učiníš.

OSHO k tomu říká: „Nestarej se o cíl, První krok je zároveň poslední, Začátek je zároveň konec. Tento okamžik je vše. Tisíc mil dlouhá cesta začíná u vašich nohou. Nestarejte se o cíl, radujte se, buďte šťastní, že děláte první krok; druhý krok vyjde z prvního a třetí bude následovat. Nemusíte se ničím zabývat, nemusíte se o to vůbec starat. Zítřek ať se postará sám o sebe. Nemyslete na zítřky. Radujte se! Tento krok je tak krásný! Těšte se z něj tak, že samotný prostředek se stane cílem.“

Tak na co ještě čekáte, hybaj ven začít dělat své kroky, první, druhý, třetí, čtvrtý, pátý, tisící a prosím vás neusněte při tom, jako při počítání oveček 🙂