Já ti to říkal!

Tak tuhle větu jsem slyšela a mohla si přečíst ve výrazu M. mnohokrát. A bohužel – jako obvykle – měl vždycky pravdu. Maminka a trenér mají totiž vždycky pravdu:-).

Když jsem jednu neděli, před patnácti roky běžela svůj long jog, dala jsem 15 km a mohla jsem prasknout, jak jsem se dmula pýchou. Již druhý den mě ale M. vrátil na zem, když objel naše delší trasy znovu na kole a lehce poupravil kilometráž. Jak se dalo očekávat – směrem dolů, takže z nedělní patnáctky se rázem stalo 14100 m a já trošku zvadla. Ovšem dneska jsem zvadla ještě víc.

Celý týden jsem se sportovně činila. V pondělí i úterý jsem byla běhat, ve středu jsem byla po roce v sokolovské v posilovně (dialog s obsluhou: On: máte tady permici? Já: to asi ne, já tady dlouho nebyla…. On: no, já tady pracuju UŽ DVA MĚSÍCE a ještě jsem vás tady neviděl!:-)), ve čtvrtek jsem dala spinning. V pátek jsem byla na radu obsluhy z fitka objevovat nové obzory – šla jsem se proběhnout na novou cyklostezku ze Sokolova směrem na Kynšperk a byla jsem nadšená! 

Na stezku jsem se napojila na Starém náměstí, kde jsem nechala na odstavném parkovišti u kláštera auto, a strávila jsem na ní 50 příjemných minut. Je vyasfalt ovaná a vede přírodou, žádná silnice poblíž, jen tráva, stromy, dřevěná odpočívadla, řeka…. Občas cyklisté a občas inlinisté, klid, ticho, čisto. Velká spokojenost! 

Ovšem už když jsem to M. hned začerstva ještě trošku udýchaně vykládala, zpražil mě poznámkou na téma, jak je zvědavý na to, jak mi to v neděli na té dlouhé půjde. A ačkoli se mnou v sobotu šili zase všichni čerti:-), měla jsem přísný zákaz cokoli sportovního podnikat s tím, že si musím alespoň jeden den v týdnu odpočinout.

No a v neděli ráno jsme se probudili v 8.45, sluníčko už vysoko na obloze a já se ještě chtěla před během trošku najíst. Záhy se ukázalo, že to nebyl nejlepší nápad, zrovna tak jako celotýdenní tréninkové úsilí. Celotýdenní tréninkové úsilí mi způsobilo slabost nohou a vůle:-), ovocná ovesná kaše pak následně slabost ve střevech:-)). 

Hned na začátku jsem to přepálila, protože s námi kousek běžel i Vládík, náš kamarád a bytný. No a mně docela dlouho nedocházelo, že když poběžím jejich tempem, budu si s nimi sice chvíli povídat, ale pak už toho moc nenaběhám. Když mi to došlo, nechala jsem Vládíka utéci a M. se se mnou milosrdně plazil po pěkném, běhavém, který se letos už kupodivu stal mým kamarádem. Pak jsem si někde na  7. odskočila do křoví, a s neustálou starostí KAM (zapadnout v případě nouze:-)) jsem odtrpěla ještě několik km, ale na nějaké překonávání rekordů to teda dneska v žádném případě nevypadalo.

Po nějakých 11 -12 km jsem to zapíchla. Připadala jsem si vymáčknutá jako citron a to jsem se ještě musela z Frantovek vrátit k nám na Hůru. To byly obličeje! (Já jsem ti to říkal!)

Když jsem se bránila, že to i tak byl docela slušnej trénink, zvláště pak po tom sportovně náročném týdnu, dostalo se mi poučení, že jsem dnes měla ale naplánovaných 15 a takhle se teda na ten půlmaraton nepřipravím. A že musíme udělat plán, abych v týdnu měla 2 dny odpočinku. A že buď nedělám nic nebo moc. A vůbec – já jsem ti to říkal! 🙂 Ach jo… A mně se přitom v celém týdnu tak krásně běhalo, cvičilo, jezdilo na kole… Už mám zase trochu rozpor v tom, co vlastně chci: chtěla bych být sportovně co nejvšestrannější, nechci se věnovat jenom běhání. Ale jakmile začnu s jinými aktivitami k běhání, jsem logicky unavenější a nemám dost sil na svůj long jog. Mně osobně by běh dlouhý přes 10 km docela stačil:-), ale M. má pravdu, že chci-li natrénovat na půlmaraton, s desítkou si jaksi nevystačím… Ovšem vybalancovat tu správnou rovnováhu mezi tím, co je málo a co už je moc, bude asi docela oříšek, ba i ořech!

A jak to máte vy?

Co na to všechno říkal M

Já ti to říkal :), je s podivem, jak jste schopný všechno krásně okecávat a stejně si to pak udělat po svém, takže nám nakonec nic jiného ani nezbude než: JÁ TI TO ŘÍKAL :), ostatně takové věci se mi stávají pořád. A ještě k tomu přeměření. To bylo tak, D si prodloužila trasu, kdy se musí před během rozejít, až na 500 m, a to dá přeci rozum, že když to jde, tak jí to nemůžu počítat jako běh, obzvlášť, když čas si měří až poté, co vyběhne! A to ještě pomíjím fakt, že potom jak minulý týden doběhla svých 14120 m mi povídá, že by jí zajímalo, co by dokázala, kdyby si jí někdo vzal pořádně do parády. Tak jsem zvedl rukavici 🙂.