Neviděli jste ho? Takhle nějak se ptaly vychovatelky mateřské školky (a posléze i další občané Sniny), když hledaly čtyřletého klučinu, který jim o poledním spaní zdrhnul ze školky.

Prostě touha toulat se po světě po svých, a nejraději v lůně přírody, mi byla dána do vínku, a s tím člověk nic nenadělá. 

Tak jsem šel, přebrodil Cirochu a ztratil se v lese. To bylo také poslední místo, kde mě někdo zahlédl a později o tom zpravil hledající, včetně mých rodičů, kteří už byli na prášky.

Celé odpoledne jsem strávil, nikým a ničím nerušen, v ráji lesů, luk, ptáků, motýlů, hmyzu a zvířat. Je dost možné, že jsem se i někde natáhl do trávy a pozoroval oblaka táhnoucí na své nebeské pouti nad mou hlavou.

Pozoroval, jak mění tvary a představoval si, jak táhnu s nimi a z výšky pozoruji cvrkot dole na zemi.

Je docela možné, že jsem i na chvilku usnul, ostatně u uondaného a vyluftovaného škvrněte by to nebyl žádný div.

Co si pamatuji je, že jsem byl nesmírně šťastný. Šťastný, protože mi nikdo neříkal, co musím, co můžu, nikdo tu na sebe nekřičel, jako rodiče, když přišli z práce domů, protože každý z nich chtěl být někde jinde, někde, kde nebude ten druhý. Já jim nepřekážel, spíš jsem cítil, že jsem pro ně vzpomínkou na dobu, kdy mezi nimi nevládl svár, nýbrž láska.

Láska, jež skončila ve chvíli mého početí, protože otec měl za to, že žena je povinována být mu vždy po vůli. 

Tady venku žádný svár nebyl, veškerý život zde byl v harmonii, všichni znali, k čemu byli stvořeni, a pro to žili.

Se soumrakem jsem, byť nerad, tento ráj opustil a přebrodil se přes Cirochu zpět do světa lidí. První, co jsem spatřil, byla radost v očích mých rodičů, že žiji. A hned v dalším okamžiku mi nad hlavou zasvištěl kožený pásek, odepnutý z kraťasů mého otce, a přistál mi na zadnici.

Takto se mě poprvé dotkl zen

O mnoho, mnoho let později mi zní v uších, v hlavě, v duši, píseň:

Obdarovat člověka láskou k běhu je jako dát mu do rukou flétnu a naučit jej na ní hrát nekonečnou píseň bytí.

Běh, stejně tak jako flétna, dává člověku možnost zvolit si tón, jímž bude znít, zvolit si svou vůni, jíž bude kolem sebe šířit, zvolit si barvu světla, které ostatní uvidí, uvidí-li jej běžet, uslyší-li jej hrát.

Až dnes vyběhnete, zkuste začít hledat svůj tón, svou vůni, svou barvu světla.

Až je objevíte, nechte je na sebe působit – staňte se tím tónem, tou vůní, tou barvou světla.

Co pak s tím?

Nevím, to už je na každém z nás, jak s tím naloží, ale baví mě představa běhu letní bezměsíčnou noci, v níž se míhají různě zabarvené siluety běžců a běžkyň, vzduch je nasycen desítkami vůní a do toho zní krásná píseň beze slov run, run, run, run…