Začínající adept či adeptka běhání často před tím, než vyběhne na svou první běžeckou rundu, řeší otázku: Jak rychle a jak daleko mám běžet, aby to stálo za to, aby to k něčemu bylo?

Pokud jste se běhu dlouho bránili a nyní jste si řekli: tak jo, dám mu šanci, tak vůbec neřešte, kolik byste měli uběhnout a jak rychle byste měli běžet.

Prostě se oblékněte, jako že jdete běhat. Běžte ven na půl či tři čtvrtě hodiny, chvilku jděte, chvilku běžte.

Tempo nechte řídit váš dech (abyste to byli schopni v pohodě, bez zalykání se, udýchat).

Tento čas v pohybu si naplánujte ob den. Vydržíte-li to měsíc, tak za něj zjistíte, že chodecké vložky jsou čím dál tím kratší a ty běžecké naopak čím dál tím delší, až jednoho dne zjistíte, že celou dobu běžíte.

Až přijde ten čas, tak ani pak neřešte: jak rychle a jak daleko bych měl běžet, aby to za něco stálo?

Tempo nechte řídit váš dech a vzdálenost nechte určovat vaši spokojenost, vaši radost z toho, že se hýbete, že je vám to příjemné, že vás to baví, že vás to naplňuje.

Budete-li to dělat tímto způsobem, budete schopni klidně jednoho dne uběhnout pět kilometrů, deset kilometrů, půlmaraton, maraton, sto kilometrů, či jakoukoliv vzdálenost, kterou si umanete a vše to uběhnete s radostí a stále vás bude běh naplňovat štěstím.

Pokud necháte, aby váš běh ať už od začátku, či kdykoliv později, určoval výkon, stane se pro vás běh jen dalším životním stresem a radost z něj pocítíte jen málo kdy.