Jdeme chodit, jdeme běhat
Jdeme běhat! Trošku protichůdných povel, co? Nevylepšíme to, ani když řekneme: půjdeme si zaběhat. A není jedno, jestli půjdete nebo poběžíte, když chůze je nejpomalejší variantou běhu? Hlavní je, když uděláte svých 10000 kroků denně.
K čemu vám může být 10000 kroků denně? Třeba k tomu, abyste po šedesátce nemuseli běhat po doktorech, ale mohli běhat po venku a proto:
Prvého jitra se probudíš, vyběhneš a běžíš, běžíš, běžíš…, nevíš kam, nevíš proč, nevíš…, prostě nevíš nic, jen si tak běžíš, neřešíš krok, dech, tíhu zemskou, nad hlavou se ti klene nebeská báně, v duši cítíš volnost a lehkost křídel ptačích, v plicích cítíš vlahý dech země, v očích se ti zračí úžas…, rozhodíš ruce, necháš je klesnout a jen tiše děkuješ prozřetelnosti, jež dnes ráno vedla tvé kroky k tomu, abys vyběhl a zřel a zažil tuto krásu…
Když se podruhé probudíš do jitra v němž vyběhneš, vzpomeneš si na to, jakou lehkost bytí jsi včera prožíval při ranním běhu, ruce už samy hledají běžecký šat a boty, by je oblékly na tvé tělo a ty jen jakoby mimoděk tomu všemu přihlížíš, opět vybíháš a opět vše, tak jak včera, prožíváš znovu…, v hlavě už ti ale začíná svítat a ty si začneš uvědomovat, že včerejším dnem jsi se vydal na novou cestu, na cestu, z níž už není návratu, neboť se budeš vždy a znovu těšit na tu volnost a lehkost křídel ptačích, jež se odráží v tvé duši, v tvé mysli, v celém tobě…
Třetího jitra se probudíš a už se ani nesnažíš divit, ruce samovolně obléknou a obují tvé tělo, zaklapneš za sebou dveře a jediné na co dokážeš myslet je běžet, běžet, běžet, běžet až někam k obzoru, k horám, do lesů a do strání, kde zrovna sekáč kosí první traviny, jež ve chvíli, kdy plavně uléhají na matičku zemi, vydávají kořeněnou vůni, která naplňuje tvé chřípí. U cesty uzříš velké, hnědé oči koloucha, oči, v nichž se zračí úžas, láska a obdiv k životu, který právě začíná pulzovat všude vůkol a to i přesto, že ty pokosené traviny vlastně uléhají k věčnému spánku…
Čtvrtého jitra se probudíš, ale dnes nevyběhneš, jen vyjdeš ven, sice oblečený, ale bosý. Zamíříš k pokosenému pažitu, mezi prsty necháš proplouvat zbytky travin a polních květů, budeš se s nimi laskat, budeš si užívat pocitu chladu, který tebou prostoupí ve chvíli, kdy ucítíš na chodidlech ranní rosu, budeš si užívat první paprsky vycházejícího slunce, budeš si užívat zpěv ptáků, kteří budou vítat příchod nového dne, opět zahlédneš udivené, velké, hnědé oči koloucha a vše ti bude připadat tak známé a jako by ses ocitl uprostřed svého domova – a ty jsi doma, protože člověk je všude doma, kde je vítán a kde je mu dobře.
Pátého jitra se probudíš a odpočatý vystřelíš jak vítr, bys cítil proudit kolem svého těla vzduch, bys cítil každý sval ve svém těle, každý došlap, každý odraz, máš pocit že běžíš ladně jak leopard sledující svou kořist. Máš pocit, že neběžíš, ale že se vznášíš, že ve vzduchu plaveš. Běžíš a před očima ti vyvstává obraz volavky běžící po hladině rybníka, těsně před tím, než se vznese do výšky a zakrouží nad vodní hladinou.
Šestého jitra se probudíš a máš před sebou celý boží den. Dnes, dříve než se vydáš na svou běžeckou výpravu, lehce posnídáš, připravíš si ledvinku, do ní trošku datlí, láhev s vodou a pak už tě nic doma neudrží. Vyběhneš, bys prozkoumal místa, která nemáš čas v běžném dnu proběhnout, neboť čas je tím, kdo určuje, jak dlouho smíš venku s během zůstat. Dnes však máš celý den jen pro sebe, chvilku běžíš, chvilku jdeš, chvilku se zastavíš, zadíváš se na vodní hladinu, jak si klidně plyne, zadíváš se na stříbřitou rybku, která nad ní vyskočila, by si ulovila mušku v letu, shýbneš se k jarní květince, abys jí polaskal pohledem a načichal se její vůně, prostě běžíš, jdeš a užíváš dne…
Sedmého jitra, ještě než se probudíš, si v podvědomí přehraješ všech těch šest dnů, které jsi během posledního týdne prožil a prožiješ si tu krásu ještě jednou, pak se oblékneš, obuješ a vyběhneš, zorničky máš rozšířené jako by sis šlehnul, jsi v extázi a nikdo na světě by ti nedokázal vymluvit, že běžet znamená ŽÍT.
Osmého jitra se probudíš a máš jasno – běhat, chodit, hýbat se, znamená být volný, mít možnost běhat po venku, místo běhání po doktorech, mít možnost všude si dojít či doběhnout, ne protože musím, abych byl zdravý a v kondici, ale protože prostě chci, protože mě to uspokojuje, protože mě to činí spokojeným, vyrovnaným a šťastným.
Je lepší být celý život závislý na pohybu, než na státem podporovaném dopingu – práškách!