Je úterý 1. února 2020. Venku sice příjemné 2 stupně nad nulou, jinak počasí, že by člověk s autem ven nevyjel, ale já stejně nejradši chodím všude pěšky. Začíná další den seniora 65+.

Je úterý 1. února 2020. Venku sice příjemné 2 stupně nad nulou, jinak počasí, že by člověk psa ven nevyhnal.

P.S. Napsáno před čtyřmi roky pro časopis Respekt, takže nyní už jeden den seniora 69+, ale ani za ten čas se nic nezměnilo, jen mi přibyly na krku čtyři křížky a v garáži jeden Nordic track (eliptical), na němž zažívám něco, co už jsem nezažil minimálně deset let a sice nabuzení jak po deseti dvoustovkách za 30.

Uvařím  si čaj, přesunu se do obýváku, abych rozhodil na sítě něco pozitivní motivace pro všechny, kteří hledají, jak učinit svůj život hezčí, příjemnější, zdravější, šťastnější. Dnes je to například tip na deset týdnů pro nastartování pozitivních životních změn.

Abych nezůstal jen u pasivních rad, jdu příkladem. Konkrétně vyrážím s Danou do našeho fitka, které jsme si v dubnu před dvěma lety, když byla všechna fitka zavřená, udělali v garáži.

Prostě jsme vyhodili auto na mráz, uklidili a získali krásný prostor, kde se dá cvičit. Natahali jsme tam všechno, co jsme měli na cvičení již různě po baráku a zjistili, že je toho opravdu dost. Veslák, rotoped, činky, medicinbal, bedna. K tomu jsme koupili multipress, další činky, kettlebely, gumy, prostě co se dalo na provětraných e-shopech v tomto sortimentu sehnat.

No a od té doby tam pravidelně chodíme něco se sebou dělat, abychom úplně nezpuchřeli. Dana jako fitnesska je tam skoro denně, já tam chodím zase od začátku roku třikrát týdně. Dnes to byl konkrétně trénink zaměřený na posilování zad, prsou a břicha, ve čtvrtek to bude kruháč a v sobotu nohy a ruce.

Po hodince v garáži mě vzala naše smečka tří whippetů (středních chrtů) na vycházku, která v tuto dobu spočívá v cca 6 kilometrech, kdy chvilku stojíme, čučíme, očucháváme, očůráváme – tedy whippeti, já podupávám, abych se zahřál, protože se už třetí zimu snažím otužovat tím, že chodím dole bez. Tedy bez nohavic, prostě v kraťasech.

V příštím okamžiku smečka získá pocit, že je něco ve vzduchu a rozběhne to třista z místa bez předchozího upozornění, a já za ní vlaju, křičím, snažím se ji přimět k zastavení, nebo alespoň ke zpomalení. Ovšem vše marně. Dokud mají pocit, že jim něco uniká, tak bez ohledu na to, že čtvrtý člen smečky nestíhá, ho táhnou za sebou. Prostě těch 6 kilometrů je takový náhodný intervalový trénink, dnes navíc okořeněný tím, že všude samý led, což jen zrychlilo můj let.

Po odtažení smečky domů jsem šel na nákup. Do nejbližšího obchodu to mám 800 metrů a po rovině, to mě ale zas tak moc nebere, proto jsem šel raději dva kilometry pěkně do kopce, protože: každý krok se počítá, a když chce být člověk i ve věku 65+ fit i bez fitka, tak je tohle nejlepší způsob, jak toho dosáhnout.

Prostě chodit, chodit, chodit. Chodit či běhat, kam to jen jde. Osobně se toho držím už více jak padesát let, a fakt to funguje a můžu doporučit úplně všem. Ostatně hlavně o tom jsou ty moje motivační moudra a články, které rozvěšuji na sítích. O tom, že pohyb je základem zdraví a dobré fyzické kondice a že k tomu, abyste byli zdraví a v kondici nemusíte nutně sportovat, že se stačí prostě hýbat.

Po obědě jsem si dal kávu se šlehačkou, kterou mimochodem chrtí smečka přímo miluje, a tak vždy, tak jako dnes, přiběhne, abych jim dal taky líznout. Po kafi jsem si dal jako obvykle svých dvacet. Přece jenom už nejsem nejmladší a navíc je to skvělý způsob, jak si dobít baterky na zbytek dne.

Odpoledne krátká procházka s manželkou do Zásilkovny. Pak vyčistit krbová kamna, nařezat dříví (ručně) na večer, sednout k počítači, napsat nový článek na stránky Běžecké školy. Vymyslet nové zamyšlení na příští den a den pomalu končí.

Když to shrnu, tak hodinky mi ukazují, že jsem aktivně spálil okolo 1000 kalorií a v pohybu byl skoro tři hodiny.

Chápu, že pro většinu seniorů je můj životní styl docela nepochopitelný, popravdě pro mne je zase nepochopitelné, že bych žil jinak. Patřím ke generaci, kdy jsme si po absolvování školy říkali: „mládí v čudu a do důchodu daleko“, přitom jsme se těšili, až ten den, kdy nebudeme muset povinně pracovat, přijde. Že si konečně budeme moci užívat život podle svých představ. Musím říct, že mně se tenhle sen splnil naprosto dokonale, a tak si užívám každou minutu, každou hodinu, každý den, každý měsíc, každý rok, co to jen jde. A o to si myslím v životě jde, a je jedno, jestli vám je 10, 20, 30, 40, 50, 60, protože věk je jen číslo.