Dnes už běhá kdekdo, od mladých lidí přes podnikatelky a manažery po rodiče s kočárky. Nejen v parcích a podél řek, ale už i na dlouhých a náročných horských závodech to místy pro dav lidí vypadá jako na rušném náměstí. Když jsem hledal někoho, kdo s běháním začal dávno před tím, než se u nás stalo masovou aktivitou, napadl mě nejdřív táta, který první maratony absolvoval před více jak třiceti lety. A pak hned Miloš Škorpil, který začal běhat ještě asi o deset let dříve než můj táta a s během je celý život spojený skoro jako ryba s vodou. Před devíti roky dokonce i část svatby se svou ženou Danou a přáteli pojali jako běh. Zajímalo mě, co mu to dává a jak by před začátkem běžecké sezóny inspiroval ty, kteří tomuto přirozenému způsobu pohybu zatím odolávají.

Následující rozhovor vyšel v Pravém domácím časopise č. 5/2015

Otázky pokládal Mirek Čepický

Mnoho lidí má z běhání obavu, mají ho spojené s fyzickým trápením. Jak byste je nalákal na to hezké na něm?

Na běhání je nejhezčí to, že člověka dokáže dokonale a zcela uvolnit, zbavit ho všech starostí, které ho drtí a svazují mu nohy i ruce. Chce to však zapomenout na rychlé prásknutí dveřmi a snahu všemu utéct. Naopak je potřeba po zaklapnutí dveří se rozeběhnout pěkně zvolna, jen v takovém tempu, které jsem schopný v pohodě udýchat. Že to bude nejdříve připomínat jen chůzi? No a co, hlavní je se k tomu „dokopat“, zahodit obavy a vyběhnout nebo vyjít za osvobozením mysli a ducha – a to je právě to, co běh člověku přináší.

V běhání usilujete o vyváženost těla, mysli a ducha. Můžete ten stav popsat?

V mém případě to vypadá tak, že se za ničím neženu. Prostě běžím s otevřenýma očima, vnímám vše kolem sebe, stávám se součástí místa a času, žiji tady a teď, nenechávám si nic na zítra, na pozítří, popozítří, vždyť kdo ví, jestli nějaké zítra, pozítří, popozítří bude.

Na co myslíte, když běháte sám?

Většina lidí si neumí představit, že když sami vyběhnou na hodinu, na dvě, na půl dne, na celý den, co si najednou sami se sebou počnou. A to doslova a do písmene. „Co budu dělat, až mi dojdou náměty k přemýšlení, k řešení, co bude pak?“ Pak není nic, je jen ten překrásný pocit uvolněnosti a svobody a nalézání podstaty sebe sama, své cesty, svého úkolu na zemi. Takže já když vyběhnu, nejdříve se mi honí v hlavě běžné myšlenky, co ještě všechno musím dneska stihnout, pak to v jednom okamžiku udělá „cvak“, jako byste otočili vypínačem, mozek se vypne a pak člověka nenapadá vůbec nic, nebo se prostě raduje z toho, že je, že může běžet, že život je fajn…

Jak si běh nejvíc užít?

Univerzální rada neexistuje, svůj způsob prožitku si musí najít každý sám, stejně jako musí nechat své nohy, aby si vybraly boty, v nichž se jim bude nejlépe běhat. Na běhu je totiž krásná ta svoboda volby. Rád přirovnávám běh k životu a tam taky neexistuje univerzální rada, jak si ho užít. Prostě běh je jako život. Ten si také začnete užívat až ve chvíli, kdy zapomenete na všechna ta „musíš“, co vám do něj ostatní vnesli, aby vás přizpůsobili obrazu svému.

Jaký je váš zatím nejdelší běh a jak jste se na něj připravoval?

Pokud beru jednorázový běh, tak nejdelším byl přeběh ČR z Hodonína do Aše, který měřil 500 km a absolvoval jsem jej za 76 hodin, včetně dvou čtyřhodinových zastávek. Připravoval jsem se na něj tak, že jsem asi tři měsíce běhal šestkrát týdně okolo 30 kilometrů, ale bylo také třeba připravit metabolismus, aby byl schopný fungovat, přijímat a trávit jídlo v běhu. A také hlavu, aby se nezeptala, když už se tělo začalo stavět na zadní: Proč to děláš, co z toho máš, komu nebo čemu tím pomůžeš?

A co z toho z běhání vlastně máte? Komu tím pomůžete?

Přináší mi do života radost a jsou s ním spojeny i další radosti, jako vydání knih, založení Běžecké školy a její stále větší vliv na rozběhávání lidí. Mám taky radost z každého, komu skrze běh přinesu do života radost. Dalo by se tedy říci, že mám radost skoro permanentně, prostě jsem takovej „Radovánek“. Za to vděčím hlavně běhu, protože i když mi dojde humor, běžím to rozběhat a radost a smích se mi vrací do duše, jako by kouzelným proutkem mávnul.

Co byste ohledně nastavení hlavy poradil lidem před velkým běžeckým výkonem?

Aby si z toho zase nedělali takovou „hlavu“, protože když nejde o život, jde o…, ale hlavně aby se na to pořádně vyspali a týden před maratonem už spíš odpočívali, relaxovali a nabírali síly a pak taky, aby se nezbláznili na startu a nevyběhli po zaznění startovního výstřelu jako zajíc, když v tréninku běhali jako želva.

Jsou i lidé, kteří si přílišným běháním odrovnali například kolena. Jak se snažíte držet vyváženost mezi radostí z běhu, výkony a zdravím?

Správný poměr udržuji postupným zvyšováním zátěže. Kolena a prakticky cokoliv vás napadne si člověk odrovná, když běží technicky špatně, ale také když příliš rychle zvyšuje tréninkovou zátěž nebo nedostatečně regeneruje. Tím mám na mysli i aktivní regeneraci, třeba chůzi nebo běh při velmi nízké tepové frekvenci. Tím přimějeme krev, aby proudila a roznášela po těle kromě energie i stavební materiál na stavbu a obnovu poškozených buněk. Důležitý je také dostatečný spánek.

Sám jste poprvé běžel v osmi letech. Má smysl takto mladé děti systematicky začít trénovat?

Nemusíte mít strach, že byste děti během zničili. Ony ještě neztratily schopnost naslouchání tělu, a když mají dost, tak je prostě k běhu dál nedonutíte. Ale i tak u dětí do 13 – 14 let by měla, pokud jde o pohyb, převládat všestrannost. Je dobré je nechat dělat všechno, běhat, skákat, jezdit na kole, cvičit, prostě v nich pěstovat radost z pohybu. Vždycky by to měly brát spíš jako hru než jako povinnost. Pokud se tohle dodrží, tak ony si pak najdou samy, čemu se budou chtít věnovat víc a být v tom skutečně dobré. A nebo taky ne, a budou celý život dělat všechno, protože jste je naučili mít radost z pohybu, mít radost ze života.

Začíná běžecká sezóna. Co byste poradil lidem, kteří nikdy neběhali a mají chuť se do toho pustit?

Hlavně nečekat a začít, začít pěkně zvolna obden indiánskou chůzí – střídáním dvě minuty vycházkové chůze a dvě min rychlé chůze, nebo indiánským během – dvě minuty chůze a dvě minuty běhu. Na Běžecké škole máme článek Pohyb je čirá radost, proto člověče nesportuj, hýbej se, v němž je roční tréninkový plán pro všechny, kteří se po letech opět rozhodli hýbat.

A co kdyby měl někdo z nich chuť zkusit na  maraton? Jak na něj mají natrénovat za sto dní, jak jste psal v knížce s Milošem Čermákem?

No jak, koupit si naší knížku: Jak uběhnout maraton za sto dnía vyběhnout.

Co byste naopak poradil někomu, kdo už běhá, má za sebou třeba i delší závody, ale řídil se vždy jen svou intuicí, narazil na své hranice a teď se chce dál zlepšovat?

Tak pokud už má za sebou nějakou běžeckou minulost a narazil na své hranice, tak bych mu poradil začít trénovat jinak, nějak své tělo překvapit, neboť nejčastěji narazíme na své hranice tehdy, kdy se upneme k nějakému osvědčenému modelu a odmítáme ho změnit, neboť nám v minulosti přinesl dobré výsledky. Lidské tělo je docela mrcha, rychle si zvykne na pravidelnou zátěž, byť sebenáročnější, a změnit to můžeme jen tím, že ho vyvedeme z konceptu zařazením nových tréninkových prvků.

Jak se vy chystáte na letošní běžeckou sezonu, jaký teď máte před sebou největší běžecký cíl a co vás žene pořád dál? 

Na letošní sezónu se nijak zvlášť nechystám, nemám na to čas, ale vůbec mě to nemrzí, protože mám radost, že se na nás obrací stále více lidí, kteří se chtějí naučit běhat, kteří se chtějí naučit žít zdravě, aby si mohli život užívat skrze běh, skrze vlastní síly. Těší mě ten návrat k sobě samému, neboť již dlouho říkám, že pokud chce člověk změnit svůj přístup k přírodě, k sobě, k lidem, musí začít u sebe, musí jít do sebe, poznat se, přijmout se takový, jaký je a k tomu všemu slouží běh jako skvělý prostředník.