Kain i Abel v nás
Překážkou ti musí být sám život? Mám snad život považovat za nepřítele? Mám uvěřit tomu, že mám jedinou volbu a to bud já, nebo život? To je hodně tvrdá lekce, jíž mi následující úvaze Antoine de Saint-Exupéry dává.
„Stavíš-li slova toužit a vlastnit do protikladu jako svárlivá, pak vůbec nerozumíš životu. Nad těmi totiž stojí tvá lidská pravda a v té nic rozporného není. Touha se musí plně vyjádřit, nesmíš narážet na překážky, které by neměly smysl, nýbrž naopak, překážkou ti musí být sám život, ten druhý, tobě nepřátelský tanečník – a pak se urodí tanec. Jinak by ses choval stejně hloupě jako člověk, který by hrál „panna – orel“ proti sobě samému.“
Jak se s ní mám vyrovnat, když věřím, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí?
Uf, uf, uf.
No, jediné možné řešení je to, že si sám sebe představím jako Kaina a Abela, či Jekkylla a Hyda, s tím, že vím, že Kain a Hyde jsou ti, co převlečeni za kamarády, našeptávají Abelovi a Jekkylovi – mému já, jak je skvělé a nedoceněné a musí ukázat všem smíškům, kteří o něm smýšlejí jako o slabochovi, zač je toho loket.
Ano, tomuhle rozumím a rozumím tomu i proto, že si jsem vědom svých slabin, protože nemám strach nahlédnout do srdce svého Kaina či Hyda a bez ohledu, jak se mě snaží ovládnout, jim nabídnu doušek chladivé vody, aby uhasili svou žízeň po vítězství, svou žízeň mi vládnout.
Nemohu s nimi bojovat, protože ve chvíli, kdy bych to dovolil, ukázal bych jim své slabé místo a to rozhodně dělat nehodlám. Nechci se jich navždy zbavit, ke svému životu je potřebuji, jsou mými motivátory, jsou mými kouči, ale nikdy jim nedovolím, aby mi říkali, co mám dělat. Na to si musím přijít sám!