Kam nás až dovedlo, kupředu, zpátky ni krok
Nejdříve donutil mozek tělo a duši postavit se na zadní, až se z toho všichni posadili na zadek
Žili a po světě běhali tři bratři: Tělo, Duše, Mozek. Nejstarší z nich byl Duše, ten od nepaměti velel a byl mladším bratrům oporou a to až do doby, než si Tělo usmyslel, že ho už nebaví lézt po stromech, živit se jen hmyzem, larvami, semeny, oříšky, kořínky, ovocem, že by to chtělo dát i kus masa. K tomu masu mu mohla však pomoci jen velká změna a souhlas Duše a Mozku.
Mozek byl nejmladší a nejmenší, takže když přišla řeč na to, co by se mělo udělat, mlčel, zato však začal usilovně přemýšlet: jestli dokážu postavit Tělo na zadní, vzepřít se Duši, tak mezi sebou začnou bojovat a já pomaloučku porostu a než se nadějí, převezmu vedení a začnu jim říkat, co mají dělat.
Kdyby jenom přemýšlel, tak by to bylo dobrý, ale znáte nejmladší dítka, aby se o nich vědělo, je jich všude plno. Mozek nebyl jiný a popichoval: Hele, co kdyby se Tělo postavilo na zadní, Duše tím nic netratí, stejně si pořád někde lítá a o nás se nestará, takže jí to v jejím vedoucím postavení nijak neohrozí.
Tělo nebylo proti, stejně v porovnání s jinými těly bylo neohrabané, všechna mu buď utekla nebo mělo velkou kliku, když se stačilo včas zdekovat před nimi, protože pak už by měli všichni tři po starostech, jestli maso jo či ne, protože by skončili jako maso v něčím žaludku. Duši to bylo v té chvíli jedno, stejně si někde lítal a o ty dva se nestaral, respektive si říkal: Jestli mají někdy dospět, je potřeba, aby se naučili starat sami o sebe.
No a tak se stalo, že se jednoho krásného rána, když slunce začalo ozařovat prvními paprsky vrcholky hor na východě, nízko v údolí se válela mlha a směrem vzhůru stoupal teplý a vlhký vzduch, Tělo nadechl, protřel oči a z ničeho nic stál na zadních a šel slunci vstříc. Šel dál a dál, zhluboka se nadechoval a zjistil, že mu to nedělá žádný problém, že se nezadýchává, jako když chodil po čtyřech, kdy mu při tom každou chvíli žaludek narazil do plic a byla to taková facka, že mu to málem vyrazilo dech.
Šel dál a najednou, vůbec nepostřehnul jak a kde k tomu došlo, běžel. A zase žádné nepříjemné pocity, jako když běhal po čtyřech. Mozek si to taky pochvaloval, najednou měl pro sebe tolik kyslíku jako nikdy před tím, a tak Tělo povzbuzoval: Běž dál, běž, běž, běž… A jak tak společně běželi, začali zjišťovat, že to byl krok správným směrem.
Svět se před nimi rozšířil do nekonečných rozměrů a začali pomalu chápat to, co měl Duše na „mysli“, když jim vyprávěl o krásách světa, které při šplhání po stromech nebo lezení po čtyřech na zemi nemohli nikdy spatřit.
Jak tak běželi, tak se začali postupně velmi vzdalovat Duši, který zatím lítal kdoví kde, a když se vrátil na místo, kde je naposled opustil, nikde je neviděl, takže musel zapnout své jemnohmotné paprsky a vyslat je do všech světových stran, aby v místě, kde se protnuly s podobnými paprsky vysílanými Tělem a Mozkem, je konečně našel.
Když se s nimi znovu sešel, pocítil velkou změnu, pocítil, že už není pánem nad Tělem a Mozkem jako dosud, pocítil, že ti během svého života běhu, kdy je neměl pod kontrolou, velmi vyrostli, zesílili. Hlavně u Mozku to bylo víc než patrné a od té doby se datuje bitva mezi Duší a Mozkem. Kdyby to bylo jen na nich, nejspíš by se až tak moc nestalo, neboť oba jsou svým vlastním způsobem „nad věcí“, ale bohužel Tělo si začal uvědomovat, že bez něj jsou ti dva vlastně nic, že on je vlastně tím, co je spojuje a začal si diktovat a vymýšlet. Tedy „vymýšlet“, přinutil Mozek, aby myslel za něj a Duši, aby se do toho moc nepletl. A na Zemi, a na světě začala mela, protože Universum nestojí na hmotném těle, ale na neustále se proplétajících a prolínajících myšlenkách vysílaných Mozkem a vlnách vysílaných Duší.
Každopádně Tělo donutil Mozek a Duši, aby začali pracovat pro něj, aby jej sytili, aby mu umožnili se co nejméně hýbat, taky proč, když má k „ruce“ takový dva kumpány, kteří přijdou na všechno, co on si usmyslí, aby pro něj udělali. Takže pak se najednou stalo to, že Tělu se stálo na zadních pořád hůř a hůř, když je nepoužíval, tak slábly, ale protože čím dál tím víc ve svém životě zaměstnával zadek, tak ten mu narostl do takových rozměrů a nabral takovou váhu, že jej doslova přišpendlil na zem. Tedy přišpendlil by jej na zem, kdyby mezitím Mozek nevymyslel židli, takto jej přišpendlil na židli.
Co je však horší, nikdo z těch tří zatím nepřišel na to, jak k tomu došlo, snad nějakým genetickým experimentem, že zadek začal žít svým vlastním životem – stal se z něj Zadek a ten nyní řídí běh světa Těla, Mozku i Duše.
Tohle se těm třem pramálo líbílo, přece nějaký Zadek jim nebude diktovat, co mají dělat, a tak se Tělo, Mozek a Duše sešli k poradě, na níž si slíbili, že začnou zase fungovat jako celek, že zapomenou, co bylo a uvedou běh svých životů do souladu, protože tohle, tohle už vážně není k žití.
Zadek by pořád seděl na zadku, tělo nemá sílu Zadek tahat, Mozku se tak nedostává kyslíku a Duše, Duše by si klidně mohl někam odlétnout a nechat je tu s Pánem Bohem Zadku napospas, ale co by to byl za bratra.
Takže až někde uvidíte tuhle povedenou čtveřici, nesmějte se jim, spíš jim nabídněte pomocnou ruku, nikdy nevíte, kdy můžete skončit stejně a pak budete rádi, když podá někdo pomocnou ruku vám. Běžecká škola je tu pro všechny, ať jsou ovládáni Zadkem, Mozkem, Tělem nebo Duší, protože na počátku bylo slovo a to slovo bylo – běž…, běž a staň se JEDNÍM!
To zas bylo kydů co? Přitom stačilo jednoduše říct: Celý vývoj lidstva směřoval k tomu, aby jednou skončilo v pr…, tedy na pr…, aby se zas postavilo na zadní a rozběhlo se k lepším zítřkům