Kde není motivace, nejsou výsledky

Pokud vás v životě nežene dopředu něco, co vás motivuje, většinou to nedopadne.

Motivace ve smyslu: „Od prvního ledna začnu …“ si už na sobě vyzkoušel asi každý. Uspělo však jen malé procento.

Naše motto, které bude motorem a inspirací našeho snažení ve chvíli, kdy se budeme teprve seznamovat s během, kdy budeme hledat, proč to vlastně děláme, nám bude ukazovat, kam vlastně jdeme, k čemu směřujeme. Mělo by tedy být ryze osobního charakteru. Nic takového jako: „Dneska jsem jak almara a nemůžu se na sebe ani podívat, tak se nemůžu divit tomu svému, že se ohlíží za každou.“ Ne! Ne! Ne! Taková motivace je zhola k ničemu. Ten váš se stejně otočí za každou, protože už je to taková mužská přirozenost a mužské oko se rádo pokochá na tom, co doma nemá a vaše nadšení, pro to na sobě pracovat, ochladne.

Jak se motivovat? Třeba takhle

Motto začátečníka

„Nedělám to proto, abych byl olympijským vítězem, ale proto, abych …“ (dosaďte si sami, co vás přivedlo k tomu se začít pravidelně hýbat).

Třeba si tam dosaďte – mohl zase jako dřív bez obav vyrazit na běžky, udělat si cyklistickou dovolenou do exotických míst, vylézt na Sněžku, mohla si zase obléknout ty krásné šaty…

Motto joggera

„Člověk si stále myslí, že nejtěžší je začít, něco na tom bude, ale rovněž tak začínám mít pocit, že stejně těžké je vytrvat, tedy pro toho, kdo nezná svůj cíl. Já ale svůj cíl mám a tím je…, takže nemusím mít strach, že by se mi to nepodařilo!“

Tady už dosazené bude nejspíš konkrétnější, třeba uběhnout maraton za čtyři hodiny nebo deset kilometrů pod padesát minut.

Motto běžce

„Škoda každého dne, kdy si nemůžu propláchnout tělo kyslíkem a radovat se z toho, jak mi nad hlavou svítí slunce!“

Pokročilý většinou už nepotřebuje motivovat k tomu, aby u sportování vydržel a tak jeho heslo může být více abstraktní.

Své motto si pak doma nebo ve své pracovně umístěte tak, abyste je měli co nejčastěji na očích.

Když jsme u té motivace, tak mě vždy nejvíce namotivuje, když se koukám na běhající lidi a vidím na nich, jak září. Proto tak rád jezdím na běžecké závody ven, protože tam vidíte, že lidi dělají něco, co je ohromně baví. Není tam žádný ten mus, který si na sebe vytváříme my. Prostě mi stačí, že jsem, že jsem mezi stejně „postiženými“ a je mi fajn. Pak mám radost, když vidím člověka, který evidentně má nějaké tělesné postižení, a on s veselým úsměvem maká na 35 km.

Je šťastný, protože vidí, že ostatní souputníci a diváci jsou z něj nadšení, že to dokázal. Předáváme si tak navzájem něco, co všichni v běžném životě postrádáme. Předáváme si radost, lásku, porozumění, nadšení pro stejnou věc a těšíme se, že se zase někde jinde, třeba někde na druhém konci světa, naše cesty protnou a my budeme moci tohle vše zase předat lidem jiné země, jiné kultury. Protože o to také, kromě vlastního sportovního vyžití, na běžeckých závodech jde.

Svědčí o tom i vzrůstající počet lidí na běžeckých soustředěních nebo dalších akcích Běžecké školy, na něž můžete s klidným svědomím přijet i vy a nechat se inspirovat stejnými nadšenci. Ono když pak poznáte běžeckou partu, tak se daleko snáze zdolává i vlastní maraton. Když vás ve chvíli, kdy cítíte, že síly rapidně ubývají a vy máte do cíle ještě 20 km, někdo osloví jménem, k tomu přidá povzbuzující úsměv a lehký dotek, vzápětí zjistíte, že tím dotykem do vás vlil tu potřebnou energii, kterou jste zrovna potřebovali, abyste v pohodě doběhli do cíle.

Běh je ale také sportem osobností. Tím nemyslím třeba osobnosti kulturního nebo společenského života, ale skutečně lidské osobnosti.

Běh vám nic neodpustí, nic mu nenalžete, takže když vidíte běžce, můžete si být hodně jistí, že tenhle člověk si dokáže jít v životě za svým. A to také bude platit o vás samotných, pokud začnete pravidelně běhat.