Jeden den můžete skály lámat a druhý se cítíte jako moucha.

Nic není na pořád. Před měsícem jsem začal přípravu na šestidenní, která mě čeká začátkem května příštího roku na K6 v Konstantinových Lázních.

V polovině listopadu si dal 96 km na 24 hodinovce v Chebu, abych tělu připomněl, na co se společně chystáme.

Opět jsem začal chodit s Danou do našeho garage gymu, abych tělu připomněl, proč je dobré pro běžce, ať už se věnuje jakýmkoliv vzdálenostem, silnici, či terénu, železo.

Svět vypadal růžově, vše běželo jak na drátkách až do pátku, kdy se to zvrhlo. V sobotu jsem se ještě zúčastnil slavnostního zakončení akce Petra volá 150 a v neděli jsem byl už jako bez života.

Do jídla jsem se musel nutit, bolel mě celý člověk, unavený jsem byl jako bych měl spavou nemoc. Ještě, že máme naší smečku, která potřebuje svůj pohyb, aby se mohla vyprázdnit, jinak bych snad shnil.

Vše vyvrcholilo v pondělí v jednu hodinu ráno, kdy jsem musel na záchod. Když jsem se vracel na válendu, pocítil jsem velkou slabost, zamotala se mi šíša. Opřel jsem se o ostrůvek v jídelně, abych zabránil pádu.

A pak to přišlo, obrovská tíha, připadal jsem si jako Atlas, držící nebeskou klenbu, aby nám všem nespadla na hlavu.

Hned poté mě chytila křeč do obou stehen, zepředu i zezadu. Něco takového se mi stalo poprvé v životě a věřím, že i naposled. Těžko popsat pocit, který v té chvíli člověk cítí.

Když křeč pominula, dopotácelo jsem se na válendu, jako Rocky do svého kouta, když schytal v ringu největší nakládačku.

Nejspíš to byl okamžik, kdy se vše obrací k lepšímu, protože už mi zase začíná chutnat a dostávám roupy.