Letní pábení jen ne žádné válení

M: Kouknu z okna. Vrcholky alpských velikánů ozařuje slunce. Otočím se na druhý bok k Daně, která má ještě zavřené oči a nadšeně ji probouzím s tím, jak je zase venku krásně a že to je den jak vymalovaný konečně si vyjít na pořádný výlet.

D: „Já nevím, jestli jste někdy zažili pocit, že při zvedání očních víček musíte vynaložit sílu jako powerlifter, tlačící nad sebe při benchpressu činku, prohýbající se snad pod všemi kotouči, co ve fitku byly. Takové ráno to bylo“.

 M: Tím pořádným výletem míním vylézt nahoru nad Grächen, kam to jen půjde, nejlépe až na Seetal. Mé nadšení nebylo opětováno, a to vůbec. Dana vypadala, jako by ji v noci vysál nějaký místní upír, úplně bez života.

D: Chodíme po horách už týden, a přestože únava ve svalech narůstá, odpočinkový den se zatím nějak nekonal?! Navíc tenhle výlet je ten nejnáročnější, co si Miloš letos vymyslel.

 M: Odpovědí na moje nadšení bylo: „Miláčku, dneska si připadám jak sud, stejně tak neforemná a tuhá. Dneska zvládnu tak akorát koupání!“ a začala se oblékat, že vyrazí jako včera do hotelu Hanigalp, kde je bazén. 

D: Jó, v bazénu bylo blaho! Byla jsem tam jediná „Badenixe“, což nebylo těžké, protože jsem šla plavat v 8 hodin ráno, kdy ti ostatní teprve vylézali z postele a šli na snídani, nebo naopak už vyráželi na túru do hor. No a za mírný poplatek tam bylo možno pustit si whirpool s pohledem na hory vůkol, který úžasně uvolňoval právě ty totálně zatuhlé, namožené a nafouklé svaly.

M: „Tak jo“, rezignoval jsem, „tak se pojedeme vykoupat do Brigu, do těch alpských lázní“. 

D: Na to jsem se těšila po všechny ty roky, co k Zermattu jezdíme. Dosud marně, takže jásám, protože dostat Miloše někde do vody je opravdu majstrštyk!

M: Nakonec jí to ale nedalo, podívala se ven a přišlo jí líto, že bychom si takovou krásu neužili někde venku. Tak jsme se nasnídali a vyrazili s tím, že půjdeme jen, kam jí to půjde.

D: Vylezla jsem na terasu – a bum ho! Průzračnej vzduch, hory tak blízko, že si na ně můžete téměř sáhnout, nebe modrý jako na reklamních fotografiích a jak jsem se trošku rozhýbala, zdálo se, že to nějak půjde. Tož jsem nesměle poznamenala, že bychom to snad mohli přece jenom zkusit…

M: Vyšli jsme nad Grächen, směrem na Alpju. Vzduch voněl posečenou trávou, sušícím se senem, krávami pasoucími se všude okolo a byl krásně chladný. Pomalu jsme stoupali vzhůru, kde to bylo příkřejší, tak jsem jí zezadu trošku zatlačil a najednou jsme byli na rozcestí Gletschertor – Bordierhütte – Alpja x Seetal – Plattja. 

D: Nejde mi to. Zoufale mi to nejde. Ještě tak po rovině, to by mi šlo, jenže všechny túry z Grächenu (mimo dolů do Sankt Niklaus) prostě vedou vzhůru:-). Brečím únavou, zklamáním, studem, lítostí… Sedáme si na lavičku a Miloš se se mnou nehádá, netlačí, nenaléhá… Kromě sebe a gravitací nemám s kým bojovat, ale připadám si jako přetažené pérko…

 

M: Tady ještě měla šanci, abychom šli na Alpju a pak se vrátili přes Gasenried zpět. Nevyužila jí a najednou jsme byli ještě v krásnějším údolí než je Alpja. Alpju jsme až dosud považovali za ráj na zemi, ale s tímhle údolíčkem, které leží na druhé straně ledovcového karu, může Alpja těžko soutěžit. 

Porost je zde stejný (azalky, borovice, modříny, různé druhy alpských květin), ale tady to vše ještě osvěžuje zurčící alpský potok, takže všechny barvy jsou tu daleko živější a vůně výraznější. Zatímco Alpja představuje ráj v letním odpoledni, toto údolí je ráj v probouzejícím se jitru.

Na začátku údolí jsem si vylezl na hřbet karu, abych se podíval do údolí Gletschertoru. Když jsme jím vyšli trošku výš, vidím najednou Danu, jak leze do prudkého srázu vytvořeného karem a volá na mě: „Já se chci taky podívat!“. Jako by jí ten život tady vrátil ztracené síly. Lezu za ní a odměnou je nám úchvatný pohled na ledovcové údolí pod námi.

D: No, řekněme, že jsem zvědavá. A Miloš se dívá a já nic nevidím! Tak jsem se tam vyškrabala, i když jsem vůbec netušila, jak se pokloužu dolů. Stálo to za to.

M: Slezeme dolů. Ukazuji nahoru na sráz pnoucí se nad námi: „No a teď nás čeká výstup támhle!“. Trošku jí padá čelist: „Tam teda nejdu!“ Naštěstí taky nemá ráda cesty zpátky a tak statečně stoupá. Odměnou je nám neskutečně krásná cesta. Čím jsme výše, tím se nám otevírá úžasnější pohled na Gletschertor a hory okolo nás. 

D: Myslela jsem si, že se musel zbláznit. Sráz vypadal jak pro horolezce a to my teda vážně nejsme. Navíc jsem se sice už trochu vzpamatovala, ale pořád jsem si ještě připadala jako to přetažené pérko.

 M: Překvapivě je zde stále vegetace. Najednou kouknu vpravo a vidím stádo pasoucích se alpských koz. Volám na Danu, ukazuju jí je. Jde o kus přede mnou, protože pořád něco fotím. Kozy mě zaslechly, uviděly Danu a ženou si to k ní. „Ne, ne, ne, já nechci, co mám dělat?!“, volá na mě. Fotím jak zběsilej, kozy mě zmerčí a běží ke mně. Jsou to nádherný zvířata, sice vypadají jak čerti, ale jsou naprosto mírný a mají nelíčenou radost, že vidí člověka. Bohužel jsem nebyl na setkání s nimi připravenej a nepřinesl jim žádný pamlsek. Jabko, co jsme měli sebou, jsme snědli už dole v údolí. 

D: Kozy byly ohromný a bylo jich hodně. Evidentně už dlouho nikoho neviděly a možná měly hlad. Taky měly rohy. Když se ke mně začaly tak rychle sbíhat, lehce jsem znejistěla, no:-). Jo a taky jsem ještě volala maminku:-)).

M: Jdeme dál. Vegetace ubývá, zato přibývá balvanů kolem nás. Člověk má strach kýchnout, aby nezpůsobil jejich sesuv. Začíná tu taky foukat. Najdu místečko v závětří a dáme si svačinku. Sluníčko upaluje seč to jde, a nám je dobře na těle i na duchu. Ranní Danin úbytek energie je fuč, jako by ji každý krok vzhůru dobíjel.

D: Pravdou je, že najednou skáču nahoru do svahu jako kamzík. Úplně cítím, jak došly cukry a tělo najelo na tuky. A že bylo z čeho skákat!:-) Ani jsem neměla hlad, ale jak jsem ucítila jídlo, dostala jsem ho. Když pak traverzujeme po uzoučkých stezkách ve výši dost nad 2500 metry a podívám se dolů, adrenalin stříká i ušima! Vyjede ze mne „Ty voe, my jsme ale vysoko!“ a směju se jak cvok.

 M: Dokoušeme poslední sousto a vyrážíme vzhůru na Seetal. Cesta se kroutí mezi skalisky. Obchází jednu průrvu a čeká nás poslední stoupání. Na scéně se objevují další horské kozy. Tyhle nejsou tak mírumilovné jako ty předešlé, naopak jejich vůdčí kozel na mě vyráží zvuky podobné tlumenému štěkání. Buď mě považuje za soupeře, nebo se mu prostě jen nelíbím.

D: Já jsem to říkala! Mamíííí!

 M: Tak závěrečné stoupání a stojíme pod Seetalem. Ke konečné lanovky se šplhat nebudeme, rozhled odtud by nebyl lepší než z místa, kde jsme, a na samotný vrchol stejně nemůžeme, protože tam je ještě sníh a cesta je zavřená. Ostatně je zavřená cesta i směrem dolů na Hanigalp, ale tam musíme, protože zpátky teda rozhodně stejnou cestou nepůjdeme.

 Cesta dolů je skoro obtížnější než nahoru. Jdeme nejdříve sněhem, pak potokem a mazlavým blátíčkem, jež má obojí na svědomí tající sníh. No a pak dolů po příkré sjezdovce. Ještě že máme na nohách jen boty, v zimě bych tu teda s lyžema na nohou stát nechtěl, i když je fakt, že cesta na Hanigalp nám takto zabere víc než hodinu a na lyžích bychom byli dole za pár minut, vrtulníkem a s horskou službou možná ještě dřív.

D: Hm, tak tohle je síla. Celou dobu si říkám, že si cestou dolů odpočinu. Teď stojím jak tvrdý y před polem sněhu ve skoro třech tisících metrech, jsem utahaná, chci dolů a nevím jak. Miloš se statečně vydává ve svých pětiprstkách (!) do sněhu. Klouže mu to jak blázen a já na to nemám vůbec chuť. Jenže mi mizí za ohybem cesty a já neochotně zkouším, jestli by se to nedalo nějak obejít. Dalo, ale kameny pode mnou povolují a kloužou asi stejně jako ten sníh. Joj, to bude těžký…

M: Před pátou odpoledne jsme na Hanigalpu, v restaurantu Hanighüsli. Jsme zde posledními hosty. Nejdříve to vypadá, že nedostaneme ani polévku, na níž jsme se těšili, ale nakonec dostáváme jak tu, tak röstti, já se sýrem a Dana se šunkou, špekem a vajíčkem. Zalévám to dobrým pivem a spokojenost je největší.

D: Máme hlad jak vlci a kuchyně vypadá vymetená, už se uklízí i slunečníky a popelníky ze stolů. Néééé!!! Zachránili nás a je to tááák dobré! Vypadáme, jako bychom si šlehli, jsme vláční, šťastní, připitoměle se usmíváme. Říkám obsluze, kde jsme byli a že tam je spousta sněhu. Obsluha říká, že sníh padal ještě před 14 dny!!!

M: Během další hodinky jsme dole v Grächenu, tady si dáme ještě jako zlatou tečku v místní pizzerii já latte a Dana frappe. A můžeme jít spát. Další den dostane Dana za odměnu návštěvu alpských lázní v Brigu, to už bych ji ani sebe opravdu nikam nevláčel. Člověk musí vědět, kdy má dost, a taky si musí nechat něco na příště, na co by se těšil.

D: Nikdy bych nevěřila, že po týdnu chození zvládnu svůj nejdelší a nejnáročnější výstup. Nikdy bych nevěřila, že mě celých 10 dní toho chození po horách nebude bolet ta moje nešťastná achilovka. Nikdy bych nevěřila, že v roce, kdy jedu na hory ve své nejhorší kondici, mě mé tělo podrží a bude tak skvělý kámoš! Poplácávám se uznale po nohách a šeptám jim: „Starý, ale dobrý, holky!“ 🙂