U příležitosti oslavy dvěstěpadesátých narozenin našeho vůdce Miloše Zátopokorpila vydává vláda toto prohlášení: Lidé, běžte! Rozeběhněte se do všech krajů a zákoutí a zvěstujte dobré zprávy.

Zprávy o tom, jak povětří, povodí i polesí přeje běžcům po celý rok. Zprávy o tom, jak lid v běhu je si blíž, než lid dlící v domovech.

Zprávy o tom, jak běh je nositelem zdraví a dobré mysli.

Zprávy o tom, jak náš milovaný guru se těší pevnému zdraví a obíhá zrovna třetí planetu naší sluneční soustavy.

Lidé běžte! Předběhněte se! Vyběhnete spolu! Vyběhněte se sebou! Běžte, abyste nikdy nedoběhli jiné.
Lidé, běžte!

Když jsem dostal od svého přítele tuhle oslavnou ódu, tak jsem zprvu nevěděl, jestli už by mě nejraději viděl lítat v povětří a kontrolovat to všechno společně s Emilem Zátopkem z nadpozemských výšin, nebo se mu jen prostě na mysli vypotila poetická slina.

No raději po tom nebudu pátrat, navíc se mi to moc líbí a když se člověku něco líbí, neměl by pátrat po důvodu daru, ale měl by si ten dar pořádně užít.

Takže milý příteli, který tak rád běháš po všech čertech, děkuji ti za to vyznání. Ápropos ta dvěstěpadesátka se mi také líbí, je velmi blízká mé duši, vždyť je to cifra, která se skoro navlas podobá jinému krásnému číslu „246“, což – jak všichni zasvěcení dobře vědí – je počet kilometrů dělících od sebe Athény a Spartu, kam bych se rád určitě ještě, než opravdu usednu na nebeský obláček, rád vrátil. I kdyby to měla být moje poslední cesta.

Běhání pro radost a s radostí, náš vklad do pokladnice světového běhu

Nejspíše se ještě dlouho nedočkáme nového Emila Zátopka, ale jsem si jistý, že někdo podobný už po našich cestách necestách běhá, jen to bude chvilku trvat, než se více vyběhá, aby mohl stejně jako Emil dobývat pro Českou republiku slávu. I když upřímně běh a běhání o té slávě není, je to spíš o parádních pocitech, které běžící člověk zažívá ve chvíli, kdy se rozeběhne, rozletí, neb alespoň v běhu člověk, byť jen na zlomky vteřiny, zažívá pocit beztížnosti, pocit, že má křídla.