Maraton pro všechny

Světovým trendem v maratonu je umožnit co nejvíce lidem maraton absolvovat. Záměrně neříkám uběhnout, ale absolvovat, protože to není totéž. Mají pravdu ti, co mluví o devalvaci „mystéria“ maratonu tím, že se stále prodlužují limity, za něž mohou ten který maraton lidé absolvovat, nebo ti, co volají po tom, vrátit se zpátky do trenek a nátělníků a umožnit startovat jen těm, co maraton skutečně uběhnou?

 Kdo si může říkat maratonec? Ten co zvládne uběhnout vzdálenost 42,195 kilometrů pod 3 hodiny, nebo každý, kdo je jí schopen ve vymezeném čase absolvovat?

 Things to Do Before I Die“ Věci které mám udělat před tím než umřu. To je motto těch, co se snaží žít a život užívat. Lidí, kteří pochopili, co je to žít tady a teď. 

Téma, které doslova hýbe celou běžeckou komunitou a je jedno, jestli se podíváte na běžecký web, či web nějakého maratonu v Evropě, Americe, Asii či v Africe. Vždy najdete dva názory, které jsou si podobné jak noc a den, jak black and white.

Jeden zastávají ti, které si běh (mystérium maraton) podmanilo, protože to pro ně představuje skutečnou výzvu, výzvu něco v životě dokázat, posunout své hranice někam hodně vysoko, ale zároveň zůstat při tom na zemi.

Mystérium maraton je krásná výzva a popravdě řečeno nevidím důvod, proč by mělo být někomu odmítáno jen proto, že nedostal od sudiček nadělen pohybový talent, zato ale dostal vůli a odhodlání plnit si své sny.

A sen MARATON, to už je panečku pořádný sen, sen, který je vidět, sen, který je cítit, tedy cítím ho v celém těle, když se na něj připravuji a když ho pak absolvuji.

Jediné, co neuznávám, je vyrazit na maraton bez přípravy. Každý, kdo se na něj poctivě připravuje a pak jej úspěšně absolvuje, je pro mě VÍTĚZ a o to jde především. Být vítěz pro sebe, protože pro sebe to každý děláme. To, že pak můžeme v kruhu rodiny, v kruhu přátel povídat o tom, co jsme v přípravě vše podstoupili, co při vlastním zdolávání maratonské trati museli překonat, obdiv, který za to sklidíme, je jen třešnička na dortu. Třešnička velmi sladká, ale pořád jen třešnička, protože to, co cítíme uvnitř sebe, to vám přátelé nemůže nikdo dát, ale už taky nikdy vzít a proto stojí za to na maraton vyrazit.

Vím, pravověrní běžci (ti co mají za to, že maraton se musí běžet a nejlépe pod 3 hodiny, jinak to není maraton), tohle neuznávají. Právě pro ně jsou tihle „chodci“ na trati překážkou a ti, co mystérium maratonu devalvují. Přiznávám, že jsem patřil také mezi ně, než jsem před devíti lety pochopil svůj omyl a přestoupil na druhou stranu barikády. A nebylo to proto, že bych ještě nestíhal maraton pod 3, ale proto, že jsem pochopil absurditu svého uvažování. Prostě mi došlo, že nejsem ten, co by měl jiné soudit.

Ano, chápete to správně, je to stejné jako ve všem ostatním, co člověk koná, odsoudíme druhého, zaškatulkujeme si ho a není síly, která by to změnila. Bohužel nechápeme, že tím škatulkováním odsuzujeme jen sebe. Odsuzujeme se k tomu být perfektní a ve chvíli, kdy nejsme schopni už svá kritéria plnit, se odsoudíme k nečinnosti. Odsoudíme se k nečinnosti, protože jak by to vypadalo, kdybychom najednou začali tvrdit něco jiného, než jsme tvrdili dosud? Většina těchto lidí už pak nikdy nevyběhne, je jim líto, že nemohou vyběhnout, štve je to, štve je každý, kdo se nějak hýbe a neláme si hlavu s nějakými pravidly a kritérii, která my považujeme za svatá, a přes něž nejede vlak.

V Americe si dali běžci puritáni – ti, co jsou proti těm, co v jejich očích jen maraton absolvují – práci a spočítali průměrné časy mužů a žen, kteří dokončili nějaký maraton v USA v roce 1980 a pak v roce 2008 a došli k těmto číslům:

Muži

V roce 1980 byl průměrný čas dokončivších maraton 3:32:17, což odpovídá 8 minutám na míli, v roce 2008 pak již 4:16, což odpovídá 9:46 na míli. 

Ženy

U těch je to obdobné. V roce 1980 byl průměrný čas všech žen, které dokončily v USA nějaký maraton, 4.03:39 a v roce 2008 už to bylo 4:43:32.

Běžci puritáni dále uvádějí, že více než polovina lidí, kteří v současné době absolvují maraton, mají nadváhu a jejich hlavním cílem je získat tričko a medaili, s tím, že se těší na den, kdy budou vyprávět o tom, jak trpěli při své 11 minutové „závodní rychlosti“. 

Vzhůru do Honolulu

Někteří ředitelé závodů se snaží najít správnou míru stanovení konečného limitu, v němž lze maratonskou trať absolvovat. Ale někteří tento limit vůbec neřeší, např. maraton v Honolulu, kde není stanoven žádný konečný limit. Jedno ze závodních pravidel honolulského maratonu zní: „Bude dovoleno dokončit maraton každému, kdo se postaví na start a vyběhne a to bez ohledu na konečný čas.“ Je zde pravidlem, že polovina startovního pole zde absolvovala maraton v čase vyšším než 6 hodin. Někteří maratonci se v průběhu maratonu zastavili i na oběd.

A jsme u další záležitosti, kterou je třeba vnímat, náklady na pořádání takového městského maratonu. Věřte, že jdou do milionů. Kolik si myslíte, že by muselo být startovné, kdyby na startu stáli jen ti, kteří uběhnou maraton do 3 či 4 hodin? Kolik by takový závod přitáhl sponzorů, televizních společností, diváků.

Vyplatilo by se kvůli tomu uzavírat a ochrnovat celá města na řadu hodin? A co maratony v horách, v pouštích, na pólech. I když ty maratony v pouštích a na pólech nám alespoň mohou poskytnout malou ukázku o ceně takové kratochvíle a přiznejme si přátelé, tam je to spíše o tom, kdo si to může dovolit hlavně finančně.

Jsem přesvědčen, že přistoupit na puritánská pravidla, by vedlo k jedinému a to k tomu, že by běžecké boty a běžecké oblečení stálo 3x tolik co dnes a těch lidí, co si mohou běhání dovolit, by bylo asi jako golfistů.

Myslím, že ani tohle si pravověrní běžci nepřejí, protože to by je zasáhlo velmi výrazně. Ono si sice můžeme uspořádat nějaký „svůj“ maratonek, pro pár běžců, co to zvládnou běžet velmi rychle. Uděláme si ho sami pro sebe, moc nás to nebude stát, budeme si běhat dokolečka, dokola, okolo stola la la la, ale možná v kanadách, jako kdysi Emil Zátopek.

Ale ten to nedělal proto, že neměl v čem běhat, ale proto, že to měl jako tréninkovou pomůcku, prostě  těžko na cvičišti, lehko na bojišti! A ještě něco, zájem o běh obecně by natolik upadl, že bychom pak neměli komu vyprávět, a nikoho by nezajímalo, že jsme to dali zase pod 3 – 2:59:59. 

A víte, jaký byl můj nejsilnější zážitek ze všech maratonů, které jsem v životě absolvoval?

Tenhle kluk na prkně, který takto absolvoval celý NY maraton v roce 2004, řekne někdo, že on devalvuje mystérium maratonu?

Blbý, CO?

A to vůbec pomíjím prospěšnost běhu na lidské zdraví, psychiku, kondici …, a to všechno by šlo, kdybychom přistoupili na výtky puritánů taky do háje zeleného, i když nic proti hájům a už vůbec ne zeleným :).

Tak což kdybychom se vyprdli na to, kdo je maratonec a kdo ne a šli si zaběhat, a třeba se i připravit na to, zkusit si dát maraton pod 4, což je meta hobby běžců a běžkyň.

Připravit se můžete podle Jak uběhnout maraton za 100 dní, Běhání pro všechny, nebo Běžecké bible.