Maraton, slovo opředené legendami, které lákají k následování

Co se vám vybaví, když uslyšíte slovo maraton? Většina lidí při vyslovení slova maraton zapátrá v paměti a maně si vybaví, že je to hrozná dálka. Ti znalejší si vzpomenou, že je to nejdelší běžecká vzdálenost, na níž se závodí třeba na olympijských hrách, znalí odpoví, že měří 42,195 km.

Kde a jak se k této vzdálenosti dospělo, a že má konkrétní historický podklad, proč zrovna tato vzdálenost a ne třeba rovných 42 či 50 km, nad tím už nepřemýšlí ani ti, kteří ho běžně běhají.

Jak to všechno začalo

Někdy na konci léta roku 490 př. n. l. zahájila mohutná perská armáda tažení proti Řekům. Jen pro představu, bojovou sílu Peršanů tvořilo 600 velkých lodí, 60 tisíc pěšáků a jezdců. Tato mohutná armáda, jíž veleli Datise a Artefernis, přistála u břehů ostrova Euboie a začala nerovný boj s tamějším obyvatelstvem. Brzy se zmocnila části řeckého území a vytáhla proti Athénám. Athéňané vidouce přesilu poslali nejdříve posla do Sparty, aby jim proti Peršanům pomohla. Sparťané oslavujíce zrovna v tu dobu svého boha války, poslali posla a s ním i Athéňany k šípku. Athéňané se zdravě naštvali a Peršanům to nandali.

Památná bitva, v níž Athéňané překvapili Peršany skvělou vojenskou strategií, se odehrála u osady Marathónu. Miltiades, který Athéňanům velel, zformoval své šiky a ihned se vydal po 1600 metrů dlouhé maratonské pláni proti vetřelcům. Vydal rozkaz, aby se proti Peršanům rozeběhli. Peršany, ačkoliv měli několikanásobnou přesilu, to vyvedlo natolik z míry, že byli nakonec rádi, když se zachránili bezhlavým útěkem. Odtud se traduje: „Kdo uteče, vyhraje“, ale věřte Peršanům. 

Miltiades ve snaze předat do Athén zprávu co nejrychleji do nich vyslal vytrvalostního běžce, o jehož jméně se dodnes vedou spory. Legenda říká, že vyslaný běžec utíkal do Athén ze všech sil, a když tam doběhl, tak zvolal: „Zvítězili jsme,“ padl a zemřel vyčerpáním. To vše se stalo 12. září 49 př. n. l. a vzdálenost, kterou uběhl, měřila okolo 40 km. (přesně na den 2011 roků před tím, než se narodil Miloš :)).

Maraton a olympijské hry

Pierre de Coubertin stál velmi o to, aby již na prvních novodobých olympijských hrách v roce 1896 v Athénách byl maraton jejich součásti. Uvědomoval si, že takto dlouhý závod bude po organizační stránce představovat dosti úskalí. Přesto se však nevzdal a do náplně her se jej snažil prosadit. Řekové nechtěli nechat nic náhodě a tak provedli několik zkušebních běhů. První z nich se konal v únoru 1896 na trase z Athén do Marathonu, a jeho vítěz Grigoriou dosáhl času 3:45:00. Všichni závodníci absolvovali závod bez újmy na zdraví, a tak bylo rozhodnuto, že maraton bude do programu olympiády zařazen. 

První olympijský maraton

Pátek 10. dubna 1896 se u mostu poblíž osady Marathon shromáždilo 17 závodníků z 5 zemí, aby se stali aktéry prvního oficiálního maratonu v dějinách sportu. Den předtím byli všichni přihlášení běžci převezeni selskými povozy na místo startu, kde přenocovali. Večer před závodem jim pořadatelé oznámili předpověď počasí. Velké horko! Tato zpráva přiměla některé závodníky k okamžitému návratu zpět do Athén. Trať měřila 40 km a kromě délky museli závodníci bojovat i s velkým horkem. Povzbudit je však přišlo na deset tisíc diváků. Všechny vesnice, jimiž trať vedla, byly doslova na nohou a nekonaly se dokonce ani bohoslužby! Maraton byl poslední olympijskou disciplínou a Řekové ještě stále neměli žádného vítěze. O to víc upírali své naděje k maratoncům, tím spíše, že na startu byli jen čtyři cizinci, jinak 11 Řeků. 

Zpočátku běželi všichni závodníci pohromadě. Na 10. km byli v čele Australan Flack, Američan Blak a Francouz Lermusiaux. Blak brzy vzdal a na třetí místo se dostal Řek Vasilakos, sledován Maďarem Kellnerem. V tu chvíli se ze zadních pozic začal posouvat dopředu Řek Spyridon Louis. Když se téměř dotáhl na vedoucí běžce, procházel právě krizí, trpěl velkou žízní a tak se zastavil v nejbližší hospodě a dal si sklenici vína. Těm, co na něj nechápavě zírali, sdělil: „Nebojte se, brzy vás dohoním!“ Než však k tomu došlo, dostal se do čela Lermusiaux. To ale neměl dělat, neboť nejdříve ho na trati napadl pop, jemuž se nelíbilo, že v čele neběží Řek, pak ho postihly křeče a na 32. km vzdává. O něco později vzdává pro naprosté vysílení i Blak. Na čele běží Australan Flack, kterého na 37. km dostihuje Louis. Australan to vzdává. Kuriozitou bylo i to, že časoměřiči, kteří běžce doprovázeli na koních, se díky tomu, že koně nevydrželi, museli je střídat, dostávají do cíle až těsně před Louisem. 

Než se tak stalo, zazněla ještě z předměstí Rhizaris dělová rána. Námořník určený ke vztyčení vlajky ani nečekal, až Louis proběhne cílem, a řeckou vlajku vztyčil. Celý okruh na stadionu s ním proběhli i oba řečtí princové. Konečný čas 2:58:50, byl vynikající, i pro mnoho maratonců dneška usiluje o hranici 3 hodin. Kuriozitou bylo, že nikdo nedokázal s jistotou říci, zda tento čas skutečně platí a tak některé prameny uvádějí i časy jiné. 

Od kdy se běhá maraton o délce 42195 metrů

Londýn 24. června 1908 se stal místem a dnem, kdy se poprvé běžel maraton v dnes již klasické délce 42,195 km. Tento závod však má i svého velkého smutného hrdinu, jímž se stal Ital Pietri. Do cíle závodu zbývalo zhruba 14 km, když se Ital dotáhl na dosud vedoucího Jihoafričana Hefferona. Itala však v tu chvíli postihla značná krize a tak začal krok za krokem ztrácet. Za chvíli měl Hefferon náskok 4 minuty. Vše se zdálo být jasné, jakýsi divák dokonce dekoroval Jihoafričana vlastnoručně vyrobeným věncem. K všeobecnému překvapení se ale Pietri vzchopil a na 37. km u Wormwoodského parku Hefferona ve velkém tempu předběhl a za velkého povzbuzování diváků brzy získal čtyřsetmetrový náskok. 

Toto zrychlení se stalo Italovi osudným. Do cíle mu zbývalo přesně 354 m, na které však potřeboval plných 9:46,4 minuty. Nejdříve si spletl směr, pak se čtyřikrát zhroutil na dráhu stadionu, ale pokaždé s nadlidským úsilím vstal. Když upadl popáté, zbývalo mu do cíle pouhých 10 m. Neměl již sílu vstat, proto si klekl na kolena a po čtyřech se snažil dosáhnout cíle! To se již na stadionu objevil Američan Hayes, který mezitím předběhl Hefferona. 

Angličané nemohli snést, že by Američané získali i tuto zlatou medaili a to bylo pohnutkou, která vedla dva muže, kteří popadli vysíleného Pietriho a doslova ho dovlekli do cíle. Američané pak podali protest pro poskytnutí cizí pomoci, a tak byl vítězem vyhlášen Hayes. Pravdou je, že na Hayese historie zapomněla, ale Pietriho tragédii zná celý svět. 

Ale proč se běželo 42,195 m? Hlavním důvodem a vlastně jediným bylo to, že původní start byl posunut před východní terasu Windsorského zámku v Buckinghamu, aby jej mohli sledovat i královniny děti.

Emil Zátopek

Emil Zátopek běžel ve svém životě pouze dva maratony. Prvním maratonem v jeho životě byl olympijský maraton na olympijských hrách v Helsinkách 27. července 1952. Emil Zátopek už měl za sebou dva vítězné závody v bězích na 5 a 10 000 m, když se vydal vstříc dalším 42,195 km. Rozhodně nepatřil mezi favority na vítězství, těmi byli Angličan James Peters, který krátce před tím zaběhl nejlepší světový čas na trati Windsor – Chiswick 2:20:42,2 h. Mezi další favority patřili Argentinec Cabrera, který chtěl obhájit své vítězství z předcházející olympiády v Londýně, vítěz Bostonského maratonu Flores z Guatemaly a další Angličan Cox s osobním výkonem 2:21:45 h. K nim se ještě řadil zkušený Fin Karvonen a Sověti Vanin a Moskačenko. 

Jak vidno, neměl to Emil Zátopek vůbec jednoduché, navíc v jeho neprospěch hovořila naprostá nezkušenost s touto nejdelší klasickou tratí. Později to popsal Emil Zátopek slovy: „Bylo to odvážné, nezapírám. Tehdy byl přece každý maratonský běžec považován za něco mimořádného, zvláštního. Byli to specialisté, rodina pro sebe. A má zkušenost se rovnala nule. Noc před startem jsem nemohl usnout.“ 

Závod se vyvíjel velmi dramaticky. Hned od startu nasadil velmi prudké tempo Peters (prvních 5 km měl za 15:43 min.). Ještě na 15. km byl Peters první (mezičas 47:58 min.), Švéd Jansson a Zátopek však už na něj ztráceli pouze jednu vteřinu. V polovině závodu už na tyto dva ztrácí Peters 10 vteřin. Na 25. km už nestačí ani Jansson, a Zátopek si běží pro své nejsenzačnější vítězství. Časem 2:23:03,2 překonal o více než šest minut dosavadní olympijský rekord Japonce Sona z roku 1936. 

Jak závod prožíval sám Zátopek nejlépe vystihují jeho vlastní slova: „Ještě dnes si vzpomínám, jak bolely puchýře na patách, jak jsem zatínal zuby, jak jsem musel bojovat s bolestí v celém těle. Každou sekundou to bylo horší. A vždy, když se ozvalo někde na okraji silnice pozdravné „Hyvää Zá-to-pek!“, na chvíli to pomohlo. Potom se konečně na obzoru objevila vysoká bílá štíhlá věž olympijského stadiónu. To byl magnet, který mě přes všechny bolesti přitahoval. Na posledním kusu cesty na stadion jsem si uvědomil, že mi tílko plandá kolem boků, chtěl jsem ho zastrčit do trenýrek, ale paže už byly příliš slabé, nedokázaly to.“

Další maratonské modly

Mezi maratonce, na něž historie jistě nezapomene, patří Abebe Bikila, vítěz olympijského maratonu v Římě v roku 1960. Abebe Bikila běžel svůj třetí maraton v životě, cíle dosáhl bos, zhruba v polovině závodu se zul a zahodil běžecké boty. Jeho vítězství bylo naprosto nečekané a jeho jméno rázem obletělo celý svět. Bikila také zvítězil v novém světovém rekordu 2:15:16,2. Snem všech olympijských vítězů v maratonu bylo vítězství obhájit. Ani Abebe Bikila neměl jiný sen. Jemu prvnímu se podařilo tento sen splnit na olympiádě v Tokiu v roce 1964 a to i přesto, že krátce před závodem (konkrétně 35 dnů před startem) se musel podrobit operaci slepého střeva. 

Zvítězil v novém fantastickém světovém rekordu 2:12:11,2. Japonce ještě udivil tím, že ihned po doběhu přímo na stadiónu začal provádět uvolňovací protahovací cvičení. Bikila se pokusil ještě o třetí vítězství v olympijském závodě v Mexiku v roce 1968, to mu už ale nebylo dopřáno a po zranění ze závodu odstoupil. Jeho osud ale stojí za to sledovat i dále. Krátce po svém neúspěchu v Mexiku jej potkala životní tragédie. 20. března 1969, 75 km jižně od Addis Abeby, byl při jízdě osobním autem oslněn v zatáčce protijedoucím cisternovým vozem. Nezvládl řízení a zřítil se se svým autem ze čtyř metrů vysokého srázu a tam zůstal 13 hodin ležet v prudkém lijáku v bezvědomí, až ho nakonec těžce zraněného a zcela podchlazeného našli pastevci. Přestože utrpěl zlomeniny krčních obratlů a poranění míchy, která vedla k ochrnutí a trvalému připoutání na invalidní vozík, dostal novou chuť žít a sportovat. 

I když zpočátku nebyl v podstatě schopen většího pohybu a mohl hýbat jen částečně rukama a obličejovými svaly, uměl později ovládat celou horní polovinu těla a připravoval se na světové hry tělesně postižených. Na pojízdném křesle startoval v roce 1971 v Oslo, kde v lukostřelbě obsadil 9. místo. Zemřel ve věku 41 let v Addis Abebě na záchvat mozkové mrtvice.

Do početné řady Zátopkových a Bikilových následovníků je nutné zařadit Američana Franka Shortera, vítěze olympijského maratonu v roce 1972 v Mnichově. Němce Waldemara Cierpinského, vítěze olympiád v roce 1976 v Montrealu a v roce 1980 v Moskvě, když v roce 1984 v Los Angeles mu z důvodu bojkotu socialistických zemí nebylo umožněno se o to pokusit i do třetice. V tomto výčtu by ale neměli chybět ani vynikající Australan Francois Robert de Castella – první mistr světa v maratonu ve vynikajícím čase 2:08:37 a Američan Salazar, který posunul Australanův rekord zase o notný kus na 2:08:13. 

Za dalších padesát se v maratonu mnohé změnilo, zdá se, že si jej osedlali afričtí běžci, ale já věřím v to, že nezáleží na tom, kde se člověk narodil, jaké má vrozené předpoklady, ale že rozhoduje hlavně síla ducha a síla motivace, taková, jakou měl Emil Zátopek.