Přijde vám to jako titulek z bulváru? A já to přitom myslím vážně. A hned vám i řeknu proč. Tedy, hned.., jen co se k tomu dostanu.

Jiří Hlaváč

Začnu totiž trochu ze široka. Na městských bězích typu Pražského mezinárodního maratonu mne baví ta široká základna běžců. Na jedné trati se potkáte s elitními závodníky z ciziny, kteří jsou, přiznejme si, z úplně jiné planety. A jen pár kroků za nimi česká a evropská běžecká elita. Ty většinou poznáte, že běží v drobných skupinkách, jen co se startovní pole roztrhá. Jenže pak to pokračuje. Mezi profíky se už objevují hobíci. Několikahodinový štrůdl více či méně namakaných borců. Někteří si běží na osobní rekord, někdo si poměřuje síly s kolegy a kamarády, někdo běží jen tak pro radost, jiní stíhají při běhu i pobavit ostatní běžce a fanoušky u trati. A velká spousta běžců, podobně jako já, běží s jediným ústředním cílem. Do cíle doběhnout a zároveň přežít! 

Pražská trať je mimo jiné šikovná i tím, že se na několika úsecích potkávají různé směry s různě rychlými běžci. Takže, i když sami běžíte, máte šanci zatleskat a zafandit jak závodníkům na čele závodu, běžícím na 2 hodiny, tak i těm, kteří běží v tempu… dalo by se říct, vycházkovém. Protože na podobném běhu se počítá úplně každý. 

Navíc, 42 kilometrů je fakt dlouhých. Takže během té doby stihnete myslet na opravdu velkou spoustu věcí. Tím spíš, pokud si běžíte závod sám pro sebe a na trati nemáte běžeckého parťáka. Stihnete tak v hlavě vyřešit svůj problém s holkou, vypočítat průhyb staticky určitého nosníku, pokud si rozumíte s integrály, dát výpověď v práci a pak to ještě 3x přehodnotit. A pokud nejste úplný ignorant, spousty věcí si také kolem sebe stihnete všimnout. Jednou z nich je, pokud si dobře rozvrhnete síly a nepřepálíte tempo na startu, že většinu závodu běžíte vlastně jen s několika běžci okolo sebe.

„Tuhletu Japonku jsem přeci už dvakrát předbíhal. Jak to, že je zas přede mnou? To asi jak jsem zpomalil na občerstvovačce.“

„A hele, tenhle Ital, co běží v dresu pro nadaci, už ho mám zas před sebou. Jsem dobrej!“.

To jsou ty lepší momenty. Víc rozpaků mi způsobují jiné situace. To se stává, když jste během zimy trénink zanedbávali a raději jste jezdili na kole, nebo plavali. Maraton je přeci klasika, tradice, to nějak dám i bez velkého tréninku. Základy přeci mám. No co, nebude to pod 4 hodiny. Ale takových maratonů už „zaběhl“. 

V takových situacích si na 25. km říkáte „Jak to? Takovej malej dědula, poloviční krok… ale s kadencí, že se ho skoro nestíhám držet!?“. Na 32. km „To se mi snad zdá? Ta holka má 3x tak velký zadek jak já a přitom běží proti mně s takovou lehkostí!? Jak je to možný?“. A to jsou přesně ty momenty, které mě nakopnou a motivují. Přeci ještě nejsem taková „srágora“, mám přeci na lepší výkony! 

Samostatnou kapitolou by mohla být oblast sebehodnocení. Jak se hodnotí člověk sám a jak ho vnímá okolí. Když běžíte 42 km a držíte se někde okolo půlky pole běžců, stihnete i porovnávat sebe s ostatními běžci. Třeba já. Když by byla stupnice od jedné do pěti hvězd, tak jak se koukám na všechny ty běžce okolo, jsem přeci jasně minimálně o hvězdičku lepší! No ne? Kdybych poctivě trénoval, to byste to viděli!

A je vlastně úplně jedno, jestli se hodnotí sportovní výkonnost, nebo cokoliv jiného. Jsou oblasti, kde jsem přeci naprosto jasná pětka. 🙂 O tom nemůže být vůbec řeč… No jo, ale jak to, že to podle toho vždycky nedopadá? Jak to, že to tak často nevidí ostatní? Třeba běžecký styl. Ten mám jasně na pět hvězdiček. Dokud mi tedy organizátoři závodu nepošlou odkaz na fotky a videa. To totiž vůbec nechápu, že s takovou pravidelností, zrovna před fotografem, dokážu svůj jinak ukázkový styl tak neuvěřitelně zmastit.

Ale teď vážně. Jsou i jiné situace, které mě dokáží opravdu motivovat. 

Poslední stovky metrů do cíle, odbočka do Pařížské. A předbíhá vás tatínek se sportovním kočárkem, aby to dal do cíle i se synem? Jakože, cože? Proti tomu byl nic i ten Superman a Mr. Bean, kteří vás předběhli už v Karlíně, v prvním kole. 

Nebo Berlín. Tam jsem zažil pár vteřin slávy. Asi 2 kilometry do cíle, diváci vás ženou, nedovolí zpomalit. A že byste si fakt rádi ulevili nohám indiánskou chůzí. Ale to je furt „Go! Jiri go!“. A najednou to přišlo. Aplaus, křik, davy šílí. Chvíli nechápu, přeci zas taková hvězda nejsem, ne? Ale rozdávám úsměvy na všechny strany a užívám si to. Když v tom mě najednou předbíhá válečný veterán, kterému válka vzala obě ruce. Nezbývá mi než také upřímně zatleskat a v duchu smeknout. 

U toho veterána bych si ještě mohl namlouvat, že bez rukou nenese takovou váhu těla a vlastně to má lehčí. Jenže o kus dál, chlapík z Jižní Koreje. A na ramenou odhadem čtyřletý syn. Sice ho předbíhám, ale trvalo mi to jako 40 km!? 🙂 A historie se už neptá, jestli mu kluka na záda posadila manželka o zatáčku dřív. Já si ho pamatuji jako chlapíka, který to uběhl s klukem „na koni“. 🙂 

To, že jsem před lety v Praze na 30. km v protisměru míjel babičku ze Slovenska, která to celé běžela v historickém kroji, se širokou sukní a byla jen nějakých 5 km za mnou, to je už jen taková perlička na závěr.

Už rozumíte, proč jsem psal, že maraton uběhne každý? Ještě mi můžete namítnout, že s celkovým ochrnutím těla to fakt nejde. Ale opravdu nejde? Ani to už dneska úplně neplatí. Stačí se podívat na dobrovolníky s vozíčkáři, kteří probíhají startem mezi posledními. Troufám si tvrdit, že opravdu stačí jen doopravdy chtít.

Tak na viděnou na startu! A mimochodem, letos jsem trénoval! 

A nebo za rok, pokud jste si teprve teď řekli, že byste to taky mohli zkusit.