Meditační kámen

Meditovat a při tom sedět na měkkém polštářku je stejné, jako chtít po druhých, aby vám uhrabávali cestu životem. Meditace na tvrdém kameni je jak život sám, otevírá oči poznání, že to nejhezčí v životě si musí člověk odpracovat.

 

Že jste ještě neslyšeli o meditačních kamenech? No to se vám nedivím, v obchodě jako meditační pomůcku ho neseženete, ostatně jeho přeprava by byla poměrně náročná. Navíc energie místa na němž se nachází by byla fuč, protože ta je nepřenosná.

K meditačnímu kamenů si musíte dojít, nejdříve ho však musíte najít a už při tom hledání uděláte spousty kroků při nichž čerpáte energii Země a Všehomíra.

Další jeho vlastností je, že vyčnívá nad terénem, aby pozornému oku poutníka ukázal: “tady jsem”.

Vylézt na něj a pohodlně se na něj usadit také vyžaduje vynaložit úsilí, samotné uvelebení se nad propastí, nejste-li zrovna milovníky pocitu pádu do hloubky, znamená potlačit strach.

Když vše tohle překonáte, usadíte se, zavřete oči, uvolníte se, přijde okamžik, kdy cítíte, jak se vznášíte na létajícím polštáři, tedy jestli vás kámen netlačí do zadku, nestudí a necítíte vlhko nacucaného mechu.

Za sebe pak mohu říci, že usadit se na meditačním kamenu je pecka, proto mám v přírodě oči na stopkách jako šnek, aby mě žádný neunikl.

Jo a proto jsem taky, tak jako šnek, pomalý a nejspíš ze mně nikdy nebude létající Čestmír, ale vždycky jen pomalý Miloš.