Musíš být vítěz, zabíjí naši dětskou duši
Musíš být vítěz, musíš být nejlepší, musíš se víc snažit, abys vyhrál, abys byl nejlepší!“ Postupem let se požadavky stupňují, „musíš se snažit, abys více vydělal, abychom si mohli pořídit lepší bydlení, měli lepší auto, mohli jet na lepší dovolenou.
Není divu, že to v lidech zabíjí duši, nejhorší na tom je, že tím je zabíjena dětská duše ještě dříve, než se může rozlétnout a poznat, proč na tento svět přišla.
Není divu, že už od dětských let nevíme, co si s životem počít a to se pak s námi táhne do té doby, než řekneme:
A DOST, TOHLE TEDY OPRAVDU NECHCI, PROTO JSEM SE NENARODIL/NENARODILA!
Ale co pak, když dosud jsme žili, jak druzí pískali?
Nemůže být toto důvodem, že jsou děti stále „zlostnější“, že jsou lidé na sebe stále „nabroušenější“? Že si lidé sami sebe neváží? Že se nedokáží přijmout?
Není tohle důvodem nemocí, jako je rakovina, obezita, psychická traumata? Tato otázka stojí jak v osobě první (já), tak i druhé (ty či vy), protože ven vždy ventilujeme jen to, co se odehrává v nás, s čím se nedokážeme sami srovnat, co si nedokážeme sami odpustit a proto prskáme, kopeme kolem sebe, v nejhorších případech střílíme a bijeme, vždy však ty nepravé!
Není už čas zastavit se na cestě směřující dolů do pekla svého bytí a vyběhnout, rozletět se zpět nahoru, najít sebe sama, svou podstatu, to dítě v nás, toho boha v sobě?
Život v životě, ne po životě
Je to jeden ze životních paradoxů – spousta lidí řeší, co bude, až tu nebudou, co bude, až opustí tento svět, co bude, až… Když si to člověk takhle srovná za sebou, tak si musí říci jediné:
TO JE ALE PĚKNÁ HLOUPOST!
A bude mít pravdu. Je to stejná blbost jako to: mít se lépe než naši předci, naši rodiče, sousedi, přátelé, v jiných zemích!
Vím, nějaký cíl mít člověk musí, aby měl důvod proč žít – a v tom to je, v tom jednom krátkém slovíčku ŽÍT, pokud je jediným důvodem našeho žití, mít se lépe než jiní, znamená to, že nemáme své sny, jen přejímáme sny druhých.
Bohužel se tím zase vracíme na počátek, vědět proč tu jsem, co mám dělat, abych naplnil smysl života.
U lidí, kteří ŽIJÍ, se zdá, že jim jde vše lehce, jako by životem jen proplouvali, ale to není zdání, to je skutečnost. Recept je tak jednoduchý, že se bráníme jej přijmout, vždyť TO přece nejde, aby TO bylo tak snadné, kdyby TO bylo tak snadné, tak by TO dělali všichni.
Určitě důvěrně znáte tyhle myšlenky. Přitom je to opravdu tak snadné, chce to jen nepřemýšlet a konat. Nic víc, nic míň, jen konat. Jakmile začnete jednou konat, bez přemýšlení: půjde to, nepůjde to, poznáte, že ONO TO JDE! ONO TO OPRAVDU FUNGUJE! ŽE JSEM TO JÁ TROUBA NEZKUSIL DŘÍV?
Když se podíváte na člověka, kterému, jak se říká, jde všechno samo, uvidíte jasné oči, zasněný pohled, spokojený – trošku rošťácký úsměv, lehkou chůzi – jako by se vznášel. Když projde kolem vás, jako by vás pohladil lehký vánek, když vám podá ruku, když vás obejme, pocítíte zvláštní teplo, ten stisk, to objetí je pevné a přitom nedrtí, ten pohled je chápající, nikdy však odsuzující. To všechno proto, že ten člověk koná bez předsudků, prostě protože ví, že je to třeba udělat a tak to udělá.
Když kolem vás projde, když vám věnuje svůj pohled, když vám stiskne ruku, máte pocit, že TO máte, ano, máte TO, právě kolem vás proplul ŽIVOT, a proto vraťte se do doby, kdy jste byli dětmi, vzpomeňte si, co jste skutečně jako malí chtěli a začněte uskutečňovat své sny, vyběhněte na svou cestu, nastavte své tváře slunci, vodě, větru, obejměte celý svět a celý svět bude váš, protože celý svět je ve vás, VY jste ten svět!