Myšlenky sebrané během šestidenní v Konstantinových Lázních.

Když tak člověk běhá jeden, dva, tři, čtyři, pět, šest dní, pořád dokolečka dokola, napadne ho: proč já to vlastně dělám, co si tím chci dokázat? Ty, co to sledují zvenčí, pak jisto jistě napadne: proč to dělá, co si tím chce dokázat?

Nevím, proč to dělají jiní, pokud jde mě, tak si nechci nic dokazovat, jen hledám hranice svých schopností – a ty nepoznám, pokud se neodhodlám podrobit je extrémní zátěži.

Znáte to, víte moc dobře, co máte dělat, lidem poradit umíte, ale vlastní hlavě je těžké něco vysvětlovat, natož aby se poslechla. Kolikrát už jsem lidem poradil, že když cítí při běhu, jak jim těžkou nohy a zadek, mají přejít do chůze a po chvíli se zase rozeběhnout. Tak jsem musel na šestidenní, abych poznal, jak skvěle to v praxi funguje.

Říkám lidem: chůze je jen nejpomalejší běžecké tempo, na K6 jsem zjistil, že může být i nejrychlejší. Nemá cenu si vyčítat věci, které člověk udělal, když už by si měl člověk něco vyčítat, tak to, co neudělal, jako třeba když mu tělo říkalo: zpomal, přejdi do chůze a on nejen že neposlechl, ale ještě se snažil zrychlit, protože přeci Emil Zátopek říkal: „Když nemůžeš, přidej!“. No jo, ale Emil byl běžec z jiné planety, co má dělat tragéd, jako jsem já?

Tragéd jako já udělá nejlíp, když nebude moci, tak prostě zpomalí, protože je lepší vydržet na trati celých šest dní, než se odrovnat hned první den a pak se závistivě koukat na ty, co si dál vesele přidávají jedno kolečko za druhým.

Jak jsem během těch šesti dnů měnil své cíle

Když běžíte deset kilometrů, půlmaraton, maraton, stovku, dvanácti či čtyřiadvaceti hodinovku, tak máte poměrně málo času na to, měnit cíle, s nimiž jste do závodu nastupovali. Šestidenní to je jinačí kafe, tam máte 144 hodin na to přemýšlet, kolik byste chtěli, ale hlavně kolik byste mohli dát kilometrů.

Pravdou je, že ještě večer před startem jsem nebyl úplně rozhodnutý, jestli to nakonec nezabalím a nezůstanu doma. Celých čtrnáct dní jsem se potýkal s nějakou virózou a prakticky neběhal. Navíc jsem pořád nevěděl, v čem poběžím, jestli v běžeckých botách, které už rok slouží jako zahradní obuv, nebo bosobotách leguano, v kterých si přeci jenom na takovou dardu ještě nevěřím.

Nakonec jsem oklepal hlínu z enroutů, dal je do tašky a k nim přidal i leguany, však nějak bude. A bylo.

Rozhodl jsem se totiž, že když už mám objednaný hotel a doma vyjednaný týden v lázních, tak by bylo škoda toho nevyužít a nejet si odpočinout.

Pár hodin po startu, to se běželo skvěle, čtrnáct dní odpočinku bylo znát :), jsem si říkal: „Stovečka denně by nebyla špatná“. Večer, když jsem si šel lehnout a byl celý rozlámaný a hlavně rozpálený (sluníčko dokazovalo celý den, že když chce, tak umí), už jsem byl skromnější a říkal si: „I dva maratony denně by byly hezký“. S tím jsem vydržel ještě celý druhý den. Třetí den jsem se dozvěděl, že český rekord v kategorii dědků 65 – 69 let je 462 kilometrů. Oznámil mi to jeho držitel Jaroslav Prückner, když jsme spolu občas společně kroužili.

Spočítal jsem si, že musím v čase, který ještě do cíle zbývá, což byly tři a půl dne, dát každý den 74 kilometrů, a pro sebe jsem si dal cíl 77. Což se mi dařilo pak už plnit.

Pokud jde o boty, tak třetí den mi připadalo, že běžím ve „španělských botách”. Chodidla jsem měl otlučená, holt zahradní boty už moc komfortu noze neposkytovaly, tak jsem ráno vyběhl v leguanech, a byla to úplná slast. Absolvoval jsem v nich 46,5 kilometru a pak dal zase šanci enroutům.

Pravda je, že běh (no běh, spíš „indiánský běh“) v nich mě nijak nezpomalil. Bylo to i zásluhou změněné taktiky. Doposud, tak jako loni, jsem střídal cca kilometrový běh, s přibližně 300 metrovou chůzí. 

Nová taktika spočívala v tom, že jsem běžel vždy do chvíle, kdy mi začaly těžknout nohy a zadek, a začal jsem se tím pádem jakoby propadat, prostě podklesávat v kolenou. Následoval různě dlouhý úsek vycházkové chůze. Délku chůze ovlivňovalo hlavně to, jak se mi zase začalo chtít běžet. Musím říct, že to bylo naprosto skvělé, cítil jsem nový příliv energie, plán (77 kilometrů denně) se mi dařilo držet a nakonec jsem dal svůj první běžecký rekord. Takže, pro naše následovníky s Jaroslavem je teď rekord v šestidenním běhu v kategorii 65 – 69 let 473,046 kilometru. My s Jaroslavem jsme se rozhodli, že si teď dva roky odpočineme a na šestidenní zase vyběhneme, až nám bude sedmdesát.

V závěru se vrátím zase k tomu, co člověku lítá hlavou, když běží, a je jedno, jak dlouho, či jak daleko. Pravdou je, že na tuhle otázku jsem odpovídal vždy, že nic, že mám v hlavě jak vymeteno. Vy, co běháte, víte, že ano, občas máme v hlavě úplně vymeteno, ale také nám v hlavě běží spousta myšlenek, problém je spíše v tom, že když doběhneme, už si z toho, co nám hlavou běželo, nic nepamatujeme, takže řekneme, NIC.

A protože moje hlava je čím dál tím více děravá, začal jsem si své myšlenky z běhu zapisovat v mobilu do poznámek, a i díky tomu mohl vzniknout tento článek. Takže jestli jste na tom stejně jako já a pamatujete si úplný pendrek, ťukejte si své myšlenky do poznámek, ony se určitě jednou budou hodit.

Na úplný závěr bych chtěl říci: „Nikdy to nevzdávej!“ To byla myšlenka, která mě běžela během šestidenní v Konstantinových Lázních, na festivalu běhu K6, letos hlavou mnohokrát. Vylíhla se tam hned na začátku a objevila se vždycky ve chvíli, když se situace nevyvíjela úplně podle přání.

Asi chtěla říct: „Hele kámo, dal jsi se na vojnu, tak dokud se držíš na nohou, můžeš dýchat, můžeš se dívat na tu krásu kolem, tak běž a nepřestávej, protože i z prdu se dá udělat kulička!:)”