Napijme se čisté vody
Nalijme si čisté vody: “Nikdy nejsme spokojeni tam, kde jsme…“
K tomu se dá připojit a dodat snad jen… s tím, co máme…
Prostě člověk je od přírody stvořen k tomu, aby hledal a nalézal podstatu svého bytí, svou cestu, svůj úkol, s nímž přišel na svět a ve chvíli, kdy dokončí svou pouť za pokladem, svou pouť do Mekky, hledání končí.
My v hloubi duše známe svou cestu, víme, co musíme vykonat, ale nějak se BOJÍME, CO BUDE PAK, AŽ… až dojdeme svého cíle, protože tam za tím AŽ cítíme SMRT.
Smrt je však součást života, je jako kokon bource morušového, z něhož se může zrodit další život, ale z něhož lze také utkat vlákno hebké jak chmýří pampelišky a teplé, jak kůže z beránka.
„Když člověk jednu polkne, nemusí týden pít.“ „Proč to prodáváš?“ zeptal se Malý princ. „Je to velká úspora času,“ odpověděl obchodník. „Znalci to vypočítali. Ušetří se padesát tři minuty za týden.“ „A co udělá s těmito padesáti třemi minutami?“ „Co kdo chce…“ „Kdybych já měl padesát tři minuty nazbyt“, řekl Malý princ, „šel bych docela pomaloučku ke studánce…“
Krásné, krásné, krásné…
K tomu se dá těžko něco dodat, snad jen – děláme to všichni, všichni jsme otroci času, snažíme se jej dohonit a přitom úplně stačí, když si budeme užívat ten čas, který máme, když si budeme užívat to TADY A TEĎ, protože i kdybychom ušetřili všechen čas, který nám byl v životě dán, nic tím nezískáme, svůj život si budeme muset stejně ODŽÍT, tedy pokud se ho nenaučíme skutečně ŽÍT, žít ho právě TADY a TEĎ!