Nejčastější chyby nejen z běžeckých začátků

Chyby jsou naši nejlepší učitelé, kdo se bojí chybovat, nebo se snaží své chyby před světem skrýt, ten není bez chyby (bezchybný), jen nepoučitelný!

Protože opakování je, jak známo, matkou moudrosti, tak si tu pěkně pod sebe srovnáme ty, kterých se nejčastěji dopouštíme (ano, i já po padesáti letech běhání si zopakuji nějakou tu začátečnickou botu).

1.  přecenění svých schopností
2. příliš ambiciózní tréninkový plán
3. pocit, že když do toho nedáme všechno, není to vlastně vůbec žádný trénink
4. snaha napodobit tréninkový plán světových špiček – svého vzoru
5. dojem, že když nebudu běhat/cvičit/plavat (dosaďte si to, co jest vaše) každý den, určitou dobu, nemá cenu vůbec začínat
6. podcenění důležitosti kvalitní běžecké obuvi
7. nepřiměřené oblékání
8. nesprávný běžecký styl, styl chůze
9. podcenění rozklusání – prokysličení organizmu na počátku tréninku
10. podcenění funkce zklidňující fáze/vyklusání/uvolnění
11. nedostatečná regenerace
12. nedostatečné nebo žádné protahování
13. ignorace posilování ostatních tělesných partií – vznik tělové dysbalance
14. ignorace nebo neschopnost správně dešifrovat signály vlastního těla
15. kumulace cílů (cvičení + radikální úprava stravy)
16. neznalost nebo nedostatečná znalost funkce minerálů, vitamínů a dalších potravních doplňků pro důležitost stavby těla, regenerace organizmu, imunity organizmu, průběhu vlastního fyzického výkonu
17. neuvědomění si, že sport nám má přinášet uvolnění, radost, regeneraci od běžných životních stresů a ne přinášet stresy další

Snad jsem na nějakou důležitou chybu nezapomněl. Pokud ano, tak věřím, že mě na ní někdo z vás upozorní v komentáři, nebo mě praští, až ji udělám sám.

Pokud se vám zdá, že v sumáři se některé chyby opakují, jen jsou jinak popsány, tak se zkuste nad nimi zamyslet.

Nakonec bych vám rád převyprávěl jeden příběh, který mne osobně velmi oslovil a myslím si, že se v něm mnohé, ale určitě i mnozí, poznají sami.

Jsem třiceti sedmiletá maminka dvou dětí. Jsem sportovně založená, dělám od všeho tak v intervalech něco, pravidelně, pro radost, nejsem nikde organizovaná, tedy krom spinningu, to je má droga, jelikož v letním období to vždy opadne, tak jako každý rok, prostě běhám.

Mám za sebou dětská a dorostenecká léta s úspěchy v rámci regionu, kraje, republiky. Na závody mě začali donucovací technikou doslova ubrečenou strkat učitelé pod hrozbou dvojek z chování, nebudu-li reprezentovat školu.

Vždy jsem lehce byla o tři čtvrtě okruhu před ostatními, od počátku až po cíl, pro tratě 1500 m, 800 m, u sprintů mě stresovaly starty, téměř vždy jsem vypálila s prodlevou a všechny musela dohnat, abych svá místa obhájila.

Tedy píši to proto, že jsem nikdy krom těchto aktivit, tenisu a jak říká tatínek „běhání za klukama a po zábavách“ a to doslova, nijak netrénovala.

Přišla léta, kdy jsem „blbec“ na stadiónu mezi sokyněmi, pijícími tehdy omezeně dostupné drinky, vkládání citronu pod jazyk, či křoupání kostek cukru a spřádajících zákeřné taktiky, obrečela trému, vykouřila pár cigaret a coby „nekonkurence“, zapadla mezi ostatní „běhny“, tak nějak jsem si to odběhla, tam kde jsem byla, jsem byla první, maximálně druhá.

S přehledem a neznepokojená jsem opouštěla dráhu, snad jen ještě nervózní z maškarády na stupíncích, což byl trest boží.

Po asi půl hodině se mě však vždy udělalo tak ukrutně špatně, že nebýt silné vůle, jistě bych často končila na pohotovosti. Nějak řiměřeně jsem měla odpor ke všem, co mě naháněli do oddílů. Párkrát jsem začala, avšak ty brigule, co se dělaly s abecedou, rozklus, výklus, rivalita, nic mi to nedalo a pak, když trenér měl velké výhrady k mé váze a objemu hrudi, poslala jsem celý slavný běh k čertu definitivně.

Abyste rozuměli, nebyla jsem tlustá, avšak prostě jsem byla ženská, a rozhodně jsem nechtěla vypadat, jak ta strhaná propadlá stvoření, na nichž byla výrazná jen ta odporná zakřivená masivní lýtka. Mimochodem, rysů atletických nohou jsem se stejně nikdy nezbavila, ani při proležených dvou těhotenstvích a to již jsme u toho, proč byl ten dlouhý úvod.

Prostě najednou přicházejí myšlenky, co by bylo bývalo, kdybych alespoň malinko chtěla, že bůh mi dal něco, co já doslova pošlapala. Tím nemyslím nevolnosti (bodejť by ne s mou životosprávou) ale došlo mi, že mě to vlastně bavilo, že vlastně běhám celý život, i když neodborně, nárazově, chaoticky a to hlavně v běžném životě, tam kde jiní sednou na metro či skočí za volant je pro mě doslova orgasmus to zmáknout v poklusu za minutu před zavíračkou.

Tak mě napadá, že kdyby učitelé a trenéři, na něž jsem v životě narazila, měli jiný přístup, nebyli rádoby vtipní, byli vnímavější. Tak můj sportovní život, a nejen ten, mohl být jiný.