Nastal čas běhu bez hranic. Nastal čas, aby běh byl opět tím, čím byl na počátku, aby byl vyjádřením nespoutanosti života.
Zdá se vám, že jste začali běhat kvůli něčemu jinému, než je účast na čím dál tím větších giga běžeckých akcích?
Zdá se vám, že jste se opět nechali nachytat a skočili na marketinkový trik, že když neběžíte, jako byste nebyli? Stejně jako když nezaběhnete do McDonalda, do KFC, do OC, na party, kde se bude pít to či ono?
Popravdě, nedivím se vám, ale na druhou stranu vás chci uklidnit, abyste se zas tak moc neobviňovali, protože to je přirozený vývoj.
Člověk touží po svobodě, touží po chvílích, kdy bude moci být sám sebou, sám se sebou, ale také touží být součástí společenství. Ostatně tak jej příroda stvořila. Stvořila jej jako svébytnou, samostatnou, svobodomyslnou bytost a zároveň příslušníka rodu, příslušníka lidské komunity.
Běh dává všem živým bytostem, člověka nevyjímaje, svobodu, volnost, nespoutanost, schopnost běžet si za svým, běžet pomáhat ostatním, běžet sám či běžet v kolektivu souputníků.
Je to již delší čas, kdy jsem byl osloven přáteli, kteří nelibě nesou komercionalizaci běhu, ať jde o to, v čem běhat, s čím běhat, co běhat, zda bych něco proti tomu nevymyslel. Popravdě si nemyslím, že by za všechno mohla komerce. Popravdě si vůbec nemyslím, že by ona sama za něco mohla, kdybychom nebyli ochotni jí podléhat. Vždyť vždy máme na výběr běhat bosí, nazí nebo skoro nazí, stačí jen sebrat odvahu být svůj, nepodléhat tlakům zvenčí.
Máme krásnou zemi, kterou nám mnozí závidí, ať se v ní vrtnete, kam se vrtnete, všude najdete místa, kde vám jejich krása vyrazí dech. V podstatě ať bydlíte kdekoliv, stačí jen obout boty a vyjít či vyběhnout ven a koukat se kolem sebe.
Jak jsem psal, chystám zážitkové běhy, ale každý jeden z nás si může vyběhnout kdykoliv na zážitkový běh, na běh kdy nechá doma sporttestr a nebude si nic měřit. Možná časem zjistíte, že tak jako čím dál tím víc lidí zjišťuje, že nemusí běhat v nejvymazlenějších běžeckých botách, že mu stačí běhat v bosobotách či dokonce bosí, nepřinese mu větší radost to, že uběhl 10, 20, 30, 40… kilometrů, že mu prostě stačí k radosti, že chodí, že běhá a čučí na tu krásu kolem sebe.
Tak a teď běžte a užijte si svůj nespoutaný běh…
To není glosa, to je pohlazení dušičce! (Díky!)
Jsem rád, že takhle nějak to mám nastavené i v té mojí… a už víc jak 60let.
Nikdy jsem neběhal, neběhám a běhat nebudu kvůli „krmenísi ega“ – vzdálenosti, časy, srovnávání se s někým nebo něčím mě nechává lhostejným.
Když běžím, je to pro tu čirou radost z pohybu, z větru, slunka i deště nebo sněhu – a pro ten úžasný pocit uvědomění si a procítění svého těla, i v jeho nedokonalosti a opotřebovanosti.
Ten báječný pocit svobody těla i ducha mi nemůžou dát žádné „chytré hodinky“ ani suprapka na „smártfounu“ nebo poslední top-model běžeckých bot nebo hader. To štěstí z pohybu je prostě někde jinde, v něčem jiném. Ale k tomu se asi potřebuje každý „proběhat“.