Když hodiny na kostelní věži v Eisenachu odbyly šestou hodinu, rozeběhlo se 2000 běžců a běžkyň vstříc trati vedoucí Durynským lesem od východu na západ a měřící 72,6 km. Trať je naprosto kouzelná, počasí bylo běžecky ideální, prostě vše jak má být, pokud si chcete užít běžecký závod.

Vyběhli jsme s Martinem mezi tou dvoutisícovkou a do 13. kilometru se lehce proplétali kupředu. Snažili jsme se běžet lehce – moc netlačit na pilu. Až do toho 13. kilometru se zdálo, že si oba užijeme skvělý nejen závod, ale i skvělý den. A taky že jo. Ovšem každý hodně jinak. Na 13. kilometru mi najednou zatuhla celá pravá polovina těla. 
Nejspíš to byl důsledek spánku v sice krásné historické posteli, která však měla dvě chybky. První chybkou bylo, že měla péra a druhou byla děsně měkká matrace. Sotva si do ní člověk složil tělo, propadl se a navíc se rozvlnil, jako by ležel v mořských vlnách. 

Nejen, že jsem se nevyspal, ale navíc, jak jsem se celou noc převaloval, tak jsem si nejspíš s něčím hnul a to pak mělo za následek to ztuhnutí pravé části těla od ramene, přes bok, kyčel, koleno a lýtko. Prostě jako když z ničeho nic chytnete obrnu. 

Do 25. kilometru jsem se na trati docela vrtěl, abych byl schopný vůbec běžet. Je nasnadě, že můj styl tím byl velmi poznamenán a stálo mě to hodně úsilí, takže když ta ztuhlost pominula, byl jsem unavený, jako bych měl za sebou 100 kilometrů. Chvílemi jsem si říkal, že umět německy, tak to zabalím. Ale protože německy neumím, tak jsem si „užíval“ běhu jak nikdy. 

Hledal jsem motivaci, kde se dalo. Dokonce jsem šáhnul tak nízko, že jsem sledoval ve startovním poli, kdo je na tom hůř než já a říkal si: „Ještě na tom nejsi tak blbě jako tenhle, tak ještě běž!“ Pak jsem k tomu přidal již mé oblíbené, co jsem však nemusel dlouho použít: Každý krok, který uděláš, každý metr, který uběhneš, tě posouvá směrem k cíli. Takhle jsem si skládal krok za krokem, metr za metrem, až jsem se dopinožil na 50. kilometr. 

Tady jsem si způsobil adrenalinovou bombu. Po občerstvovačce jsme vyběhli po jedné z mála naprosto rovných cest, jinak to bylo dost kamenité a samý kořen. Zřejmě ukolébán tím, že do cíle to je už jen necelých 23 kilometrů, jsem se zamyslel a najednou letěl k zemi. Jen jsem stačil vytrčit ruce před sebe a už jsem ležel. Odnesla to trošku jen sedřením levá ruka a asi 15 minut mě pěkně bolelo za krkem. Co však bylo podstatné, natolik mě to nas…., že se mi vlil do krve adrenalin a já takto posilněn jsem doběhl až na 60. kilometr. 

Ještě chvilka stoupání a pak to začalo klesat k cíli. Většinou mi posledních 10 kilometrů ubíhá dobře, ale tehdy nešly ani ty. Běh z kopce byl horší než šplhání do nich, nakonec jsme to já i trať nějak zvládli a v cíli se usmířili.