Nežijeme pro smutek, žijeme pro radost

Nedávno jsem zachytil jeden povzdech novinářky, v němž říkala, že lidi už zajímá jen to, co se kde hnusného stalo.

Bohužel, když se člověk zamyslí, tak si uvědomí, že ať se dnes podívá na zprávy kamkoliv – oficiální média či sítě, tak převážná většina informací je negativních.

Není divu, že jsou lidé tak frustrovaní, vystrašení, ochromení…

Dnes jsem zachytil na IG, že frčí smutek, lidi už nechtějí číst a dívat se, jak je někdo šťastný, veselý, happy, oni  chtějí vidět, že i jiní jsou na dně, protože v tom nejsou sami, navíc vyjádřením podpory tomu nešťastníkovi se cítí líp, neb někomu v nouzi pomohli.

Blbý na tom je, že pokud tyto trendy budou pokračovat, tak už člověka fakt nic nezachrání před vyhynutím. Protože když se člověk sám neutopí  v těch všech srágorách, tak ho sežerou jiní, protože jim kazí hru.

Osobně to radši půjdu rozběhat, protože venku je svět ještě normální, a nejlepší je v místech, kde není žádný signál. A pokud vás ještě výše zmíněná davová psychóza nezasáhla, tak vám radím jít si taky zaběhat a pak hodit na sítě, jak to bylo skvělé a jak nádherně se po té očistě ducha cítíte.