Celým naším současným bytím hýbe, ovlivňuje ho, něco tak malého, co není ani vidět ani cítit. Přesto toto NIC dokázalo změnit celý svět, tak, jak jsme jej doposud znali.

Je to úsměvné, když si uvědomíme, že o tohle se člověk vědomě snaží po celou dobu své existence a nedaří se mu to. A pak si odkudsi přilétne tohle nic, svět je z něj u vytržení, svět je z něj na větvi natolik, že veškerý život lidské společnosti (bez ohledu na její vyspělost) se začne točit kolem něho.

Tahle poznámka by se hodila na závěr, ale protože „znám lidi“, tak ji sem vpísnu raději už nyní, abych nebyl nařčen, že všechno zlehčuji. Tak tedy vůbec nepopírám, že je to průšvih, že se s tím musí něco dělat, nekritizuju přijatá opatření, i když si o nich myslím svoje. A vůbec bych nechtěl být v pozici těch, co tuhle situaci musí řešit, i když to možná nakonec dopadne stejně, jako by se nechal běžet život dál a on by si s tím NIC poradil stejně – prostě by ho přijal do rodiny a naučil se s ním žít. Protože stejně to tak nakonec bude.

Už minulý týden mě napadlo, jak společnost oceňuje ty, kteří se porvali se životem. Napadlo mě, že vlastně rvát se se životem sice na první pohled vypadá hrdinně, ale jinak je to hloupost, protože ať chceme, či nechceme, stejně nakonec dostaneme od života na budku.

Stejné je to s tím NIC, jehož jméno nechci ani vyslovit. Čím víc se s ním budeme rvát, bez ohledu na to, na které straně barikády stojíme, jestli té, která si žádá potřít ho za jakoukoliv cenu, nebo té, která si žádá nechat vše běžet, jak běží, protože to je zkrátka ŽIVOT, stejně nám to NIC dá na budku.

Osobně jsem přesvědčený o tom, že ten vřískot okolo toho NIC je způsoben strachem, a jak je známo, strach zabíjí. Takže za mě bych navrhoval nám všem, snažit se zachovat chladnou hlavu, nebojovat proti sobě, ale naopak spolupracovat, protože čím víc proti sobě půjdeme, tím budeme jeden každý z nás slabší, a to NIC bude mít lehčí práci se s jedním každým z nás po svém vypořádat.

No a nakonec, až všechno tohle pomine, zjistíme, že to bylo pro NIC. Bohužel to ale nebude ZA NIC, protože daň za to, že jsme se nedokázali domluvit, zaplatíme všichni, a rozhodně ne malou.

Tak pojďte, zkusme teď méně na sebe křičet, a když budeme mít pocit, že k tomu máme co konstruktivního říci, či napsat, udělejme to bez urážení jeden druhého.

V životě jde zejména o to, být schopný postarat se sám o sebe, aby se o mě nemuseli starat druzí, jen tak budu schopný pomáhat druhým, být prospěšný všem, o což právě běží.

Přeji nám všem klidnou hlavu a šťastný života běh!